Dějiny Polska
From Wikipedia, the free encyclopedia
Dějiny Polska počínají příchodem Západních Slovanů, kteří v období raného středověku založili na polském území trvalé osady. Během 10. století vznikla první vládnoucí dynastie Piastovců. Za faktického tvůrce polského státu je považován kníže Měšek I. Roku 966 přijal křest a následně v zemi prosadil zavedení západního křesťanství. Měškovo polské knížectví se roku 1025 za vlády jeho syna Boleslava Chrabrého přeměnilo na království. Asi nejúspěšnějším piastovským panovníkem byl ten poslední, Kazimír III. Veliký, jehož vláda se nesla ve znamení hospodářské prosperity a územní expanze. Následující období vlády Jagellonců ve 14. až 16. století přineslo blízké vztahy s Litevským velkoknížectvím, renesanční kulturu a pokračující územní rozmach, který vyvrcholil vznikem Polsko-litevské unie.
Ve svém raném období dokázala Unie udržet úroveň prosperity dosaženou během jagellonské éry, zatímco její politický systém dozrál na unikátní šlechtickou demokracii. Během poloviny 17. století však začal úpadek rozsáhlého státu, zapříčiněný ničivými válkami a rozkladem jeho politického systému. Konec 18. století přinesl významné reformy, především ústavu z 3. května 1791, sousední mocnosti však již rozvinutí reformního procesu nedovolily. Nezávislá existence Unie skončila roku 1795 po sérii vpádů a následných dělení polského území mezi Ruské impérium, Pruské království a Rakouské císařství.
Od roku 1795 až do roku 1918 neexistoval žádný skutečně nezávislý polský stát, ačkoliv bylo činné silné polské hnutí odporu. Po neúspěchu Lednového povstání roku 1863, posledního ozbrojeného povstání proti Ruské říši, si národ zachoval svoji identitu díky vzdělávacím aktivitám a programu „organické práce“ (praca organiczna) zaměřeném na hospodářskou a společenskou modernizaci. Příležitost k získání nezávislosti se zhmotnila teprve s koncem první světové války a nastalé vlně revolucí, které silně oslabily tři nad polským územím vládnoucí mocnosti.
Druhá Polská republika, založená roku 1918, existovala jako nezávislý stát do září 1939, kdy ji zničily invaze nacistického Německa a Sovětského svazu, což byl faktický začátek druhé světové války. Během německé okupace v letech 1939 až 1945 zahynuly miliony polských občanů. Nacisté považovali etnické Poláky i ostatní Slovany za podlidi, stejně jako Židy a Cikány. Poslední dvě skupiny nacisté plánovali vyhladit nejdříve, později mělo v rámci generálního plánu Východ čekat vyhlazení nebo zotročení i Slovany. Polská exilová vláda nicméně fungovala i za války a polští vojáci svou účastí na západní i východní frontě značně přispěli ke spojeneckému vítězství. Postup Rudé armády na západ v letech 1944 a 1945 donutil Němce k ústupu z polského území, které se ocitlo v sovětské sféře vlivu. Následně vznikl komunistický satelitní stát, nesoucí od roku 1952 jméno Polská lidová republika.
Následkem územních změn dohodnutých spojeneckými mocnostmi na konci války došlo k posunu geografického jádra Polska směrem na západ. Nově zkonstituované polské území ztratilo svůj předválečný multietnický charakter, jako výsledek vlny vyvražďování, odsunů a migrací obyvatelstva během druhé světové války a krátce po ní. Po období hospodářského rozvoje v 50. a 60. letech nastalo období stagnace a vzestupu opozice. Režim reagoval roku 1981 vyhlášením válečného stavu, ekonomiku však oživit nedokázal. Reformní hnutí Solidarita sehrálo na konci 80. let zásadní roli v nenásilné transformaci komunistického státu směrem k liberální parlamentní demokracii a kapitalismu. Výsledkem tohoto procesu byl vznik moderního polského státu, tzv. třetí republiky, založené roku 1989.