Historie vědy o změně klimatu
From Wikipedia, the free encyclopedia
Historie vědy o změně klimatu popisuje objevování a studium událostí změny klimatu v kontextu geologických a historických časových měřítek, včetně globálního oteplování, ke kterému dochází od 20. století. Systematický výzkum přirozených klimatických změn začal v první polovině 19. století postupnou rekonstrukcí cyklů doby ledové a dalších klimaticky vyvolaných změn prostředí v kontextu paleoklimatologie a kvartérního výzkumu. Již na konci 19. století se předpokládalo, že člověk ovlivňuje klimatický systém Země prostřednictvím skleníkových plynů, ale až do 60. let 20. století byly takové výpočty silně zpochybňovány. Podrobné popisy historie výzkumu klimatických změn, zejména antropogenní změny klimatu pozorované v průběhu 20. století, lze nalézt například v kapitole 1 Čtvrté hodnotící zprávy IPCC[2] a podrobněji od amerického fyzika a historika vědy Spencera R. Wearta.[3]
Zatímco skleníkový efekt byl objeven již v roce 1824, oteplovací účinek neustále se zvyšující koncentrace oxidu uhličitého v zemské atmosféře mohl být kvantifikován až koncem 50. let 20. století díky zdokonaleným metodám měření a širší databázi. Ačkoli někteří vědci poznamenali, že člověkem způsobené znečištění ovzduší může také ochlazovat klima, od poloviny 90. let 20. století klimatologové stále více upřednostňovali předpoklad oteplování. V devadesátých letech 20. století se díky pokročilým počítačovým modelům a hlubšímu pochopení chladných období objevil následující konsenzus: skleníkové plyny hrají významnou roli ve změně klimatu a emise způsobené člověkem jsou zodpovědné především za pokračující globální oteplování.[4][5]