Polský odboj během druhé světové války
From Wikipedia, the free encyclopedia
Polský odboj během druhé světové války bylo odbojové hnutí Poláků proti nacistickému Německu během druhé světové války. Začal se formovat bezprostředně po porážce a obsazení Polska Německem a Sovětským svazem. Původně byl slabý a roztříštěný, ale postupně se sjednocoval a sílil. Někteří historici jej považují za nejsilnější odbojové hnutí v nacisty okupované Evropě [1]. Demokratické proudy odboje se nakonec sjednotily v a okolo Podzemního státu a Zemské armády.
Mimo tento hlavní (západní, demokratický) proud odboje věrný Polské exilové vládě pak existoval ještě odboj nacionalistický, který do určité míry byl ochoten s Podzemním státem spolupracovat, a komunistický, který vedl s Podzemním státem stejně zuřivou válku jako s Němci. Vedle tohoto domácího odboje vznikl i zahraniční odboj, a to jak u západních Spojenců, tak v Sovětském svazu.
Vrcholem demokratického (západního) odboje byla Akce bouře – série povstání proti německým okupantům, z nichž nejvýraznějším projevem bylo varšavské povstání. Jelikož se mu nedostalo dostatečné podpory ze strany spojenců, bylo povstání rozdrceno a povstalecké struktury, včetně centrálních řídících struktur Podzemního státu a Zemské armády, těžce narušeny. Po obsazení Polska Rudou armádou komunistická část odboje a s ní spojené osoby postupně převzaly moc a nastolily v Polsku komunistický režim stalinského typu, zatímco demokratický odboj byl dílem rozpuštěn a dílem přešel k odboji protikomunistickému. Mnoho představitelů západního odboje muselo uprchnout ze země, nebo bylo komunisty uvězněno či zavražděno.
Poměrně specifickou část polského odboje představují rozsáhlé akce, jejichž cílem bylo chránit Židy před holokaustem. Hlavní roli v nich hráli: Podzemní stát a jím za tímto účelem zřízená organizace Żegota, katolická církev a její síť klášterů a vlastní židovské organizace a spolky.