Vysídlení Němců z Československa
From Wikipedia, the free encyclopedia
Vysídlení, odsun či vyhnání Němců z Československa (německy Abschiebung / Vertreibung der Deutschen aus der Tschechoslowakei) v letech 1945–1946 byla masová deportace německého obyvatelstva z Československa (ČSR) po skončení druhé světové války. Měla do značné míry charakter etnické čistky, místy doprovázené násilnými excesy včetně několika masakrů německých civilistů na jaře a v létě 1945. Šlo nejen o reakci na nedávnou politiku nacistického Německa hlavně v Protektorátu Čechy a Morava (zčásti také na Slovensku), jehož okupační správa se vůči českému obyvatelstvu soustavně dopouštěla rozsáhlého teroru. Dalším důvodem bylo podezření, že naprostá většina Němců žijících na českém, resp. československém území sympatizovala s nacistickou politikou. V neposlední řadě šlo o prevenci eventuálního budoucího zneužití situace podobné rokům 1938/1939 k napadení československého státu pod záminkou ochrany německé nebo jiné národnostní menšiny. Svou roli sehrálo také umožnění rozsáhlých konfiskací majetku Němců a kolaborantů ve prospěch československého státu v kontextu současného všeobecného znárodňování bank, pojišťoven, těžebního průmyslu, velkých průmyslových podniků a velkostatků jakož i poválečné hospodářské obnovy. A konečně je nutno zmínit obavy z možných budoucích problémů souvisících s tehdy těžko představitelným dalším soužitím českého národa s německou národnostní menšinou v ČSR a jejím eventuálním opětovném usilování o sebeurčení. Jednalo se o další vysídlování pohraničí po vysídlení Čechů ze Sudet.
Dějiny Česka |
---|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Myšlenku snížit počet Němců v ČSR odstoupením některých pohraničních výběžků, o které se uvažovalo i v době vzniku ČSR, Beneš použil již v září 1938 během mnichovské krize.[1] Po 2. světové válce přední českoslovenští politici využili poválečné atmosféry naplněné odporem a nenávistí vůči Němcům a potažmo ke všemu německému. Několik dekretů prezidenta Edvarda Beneše tvořilo podklad pro jejich poválečné vysídlení. Sám byl také o nutnosti odsunu německého obyvatelstva přesvědčen. Ústavním dekretem o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské byli Němci zbaveni československého občanství a stali se tak na území Československa cizinci, následně byli vyhnáni a jejich majetek propadl konfiskaci.[pozn. 1][2].
Odhadem bylo vystěhováno 1,6 milionu německých obyvatel do americké okupační zóny Německa a 800 000 lidí do sovětské zóny.[3] Určitý počet Němců hlavně z jižní Moravy a jižních Čech se dostal do tehdy vítěznými mocnostmi rovněž okupovaného Rakouska. Zemřelo při tom asi 30 000 lidí.[4] Poslední transport s vysídlenými Němci proběhl 29. října 1946.[5] Podle ministra vnitra Václava Noska bylo k 1. listopadu 1946 vysídleno 2 170 598 osob, z toho 1 420 598 do americké zóny a 750 000 do sovětské zóny.[6] V Československu zůstalo okolo 300 000 Němců, o jejichž ponechání na území republiky rozhodla vláda. Šlo o pracovníky v průmyslu a hornictví a také o osoby v manželství s osobami české nebo slovenské národnosti. U části z nich počítal Václav Nosek s dodatečným odsunem.[7]
Vysídlení Němců mělo svůj původ nejen v poválečné protiněmecké náladě českého národa, ale i v politickém programu politiků, kteří se na celé akci aktivně podíleli společně s armádou a revolučními gardami.[8] Ještě před Postupimskou konferencí docházelo při „divokém“ odsunu na principu kolektivní viny k násilí, krvavým excesům i vraždám civilních Němců, ale i k loupení a okrádání.[8] Nelze však paušálně tvrdit, že se při těchto excesech jednalo o záměrnou politiku československé reprezentace, podle které mělo být ještě před jednáním tří poválečných velmocí vysídleno co největší množství Němců, vzhledem k tomu, že podpora předem odsouhlaseného vystěhování ze strany západních mocností ochabovala.[9][10][8]