Číslování železničních vozidel podle UIC
From Wikipedia, the free encyclopedia
Popsaný způsob číslování železničních vozidel stanovila Mezinárodní železniční unie (UIC) svou vyhláškou a je platný pro všechny její členy. Každému železničnímu vozidlu (nákladnímu, osobnímu i hnacímu) přiřazuje jedinečné dvanáctimístné číslo, kterým je vozidlo identifikováno v provozu.
Dvanáctimístné číslo je tzv. „mluvící“ - slouží nejen k identifikaci vozidla, ale zároveň je členěno do skupin číslic, které nesou kódovaný význam. Tento článek se dále podrobněji zabývá určením čísla železničních vozů; označování hnacích vozidel je věnován samostatný článek Značení lokomotiv.
Pro označování osobních vozů platí vyhláška UIC 438-1[1], nákladních vozů UIC 438-2[2], hnacích vozidel UIC 438-3[3] a speciálních vozidel UIC 438-4[4].
Systém stanovený UIC byl převzat jako identifikace železničních vozidel v provozu v Evropské unii rozhodnutím Evropské komise, nejprve vydáním rozhodnutí z roku 2006, tzv. TSI - provoz a řízení dopravy, které v zemích Evropské unie plně vstoupilo v platnost v roce 2010.[5] To bylo roku 2012 nahrazeno novým vydáním (již společným pro konvenční i vysokorychlostní systém), které formou změny přičleňuje problematiku k problematice registru vozidel, řešené jinými TSI (vynechává přitom některá ustanovení nesouvisející přímo s identifikací, především písmenná označení řad vozů).[6]
Dvanáctimístné číslo je v terminologii TSI (2012) nazýváno evropské číslo vozidla (EVN), v předchozím vydání (2006) to bylo standardní číslo; vyhlášky UIC tyto pojmy neznají.