Římská zahrada
From Wikipedia, the free encyclopedia
Římské zahrady byly zahrady, jejichž architektonický způsob výsadby a technické metody údržby byly používány a rozvíjeny Římany. Římské zahrady se staly díky osobitému vkusu Římanů vrcholnými zahradnickými díly své doby. V dobách kolem 1. století n. l. Římané jasně odlišovali stylově, umístěním, skladbou a použitím zeleninové zahrady, užitkové sady, výsadby v okolí venkovských vil, rozsáhlé parky a malé městské zahrady. Nejznámější městské zahrady měly často pravidelný tvar a obvykle byly založeny jako pravidelné, geometrické zahrady. V zahradní architektuře římských zahrad zjevně působily vlivy perské a řecké kultury. Využití zahrady jako součásti obydlí bylo ještě častější než u Řeků. V zahradách se i spávalo. Uprostřed pravidelně členěného peristylu stála kašna anebo vodotrysk, cesty byly dlážděné, lemované květinovými záhony. Na pravidelný architektonický styl římské zahrady výrazně odkazují zahrady a zahradní styly v celé Evropě až do konce 18. století.
Větší parky měly části podobné holandským a francouzským barokním zahradám, avšak v dalších částech jsou podle popisů se zahrady nápadně podobají přírodně krajinářským parkům utvářeným podle zásad sadovnické tvorby. V okrasných zahradách se ovocné dřeviny nacházely zcela výjimečně. Prakticky u každého obydlí byla zeleninová zahrada, za jejíž stav zodpovídala hospodyně. Při pěstování květin i zeleniny Římané používali rychlení a oddalování kvetení a plodnosti, stejně jak je tomu dnes.
Zahrada v starověkém Římě představuje stejně jako v starověkém Egyptě nedílnou součást obydlí, vil, prostých domů, společenských a kulturních staveb. Výstavba parků pro veřejnost byla také výrazem politické prestiže zadavatele a způsobem politického boje. Rozsáhlé soukromé okrasné zahrady byly předmětem dobové kritiky jako projev rozmařilosti. Obliba zahrad a kvetoucích rostlin byla rozšířena mezi všemi vrstvami obyvatelstva a pěstování kvetoucích rostlin muselo být dokonce omezováno zákonem.