Římskokatolická církev
jedna z 23 církví tvořících katolickou církev / From Wikipedia, the free encyclopedia
Římskokatolická církev, označovaná také jako latinská církev (latinsky Ecclesia Latina) je největší autonomní (sui iuris) partikulární církev v rámci katolické církve,[3] jejíž členové tvoří naprostou většinu z více než 1,3 miliardy pokřtěných římských katolíků ve společenství s papežem v Římě. Latinská církev je jednou z 24 církví sui iuris ve společenství s papežem a jedinou západní katolickou církví; dalších 23 se označuje jako východní katolické církve a dohromady mají přibližně 18 milionů členů. Latinská církev tradičně používá latinské liturgické obřady, které jsou od poloviny 20. století velmi často překládány do lidového jazyka. Převládajícím liturgickým obřadem je římský obřad, jehož prvky se používají již od 4. století.[4] Je zároveň největší náboženskou organizací na světě.[5]
Římskokatolická církev (Latinská církev) Ecclesia Latina | |
---|---|
Zakladatel | Apoštolové sv. Petr a sv. Pavel |
Vznik | 1. století, Řím, Římská říše |
Typ | Partikulární katolická církev (církev sui iuris) |
Sídlo | Bazilika sv. Jana Lateránského |
Místo | Řím, Itálie |
Úřední jazyk | Církevní latina |
Klasifikace | Katolická církev |
Orientace | Západní křesťanství |
Svatá kniha | Bible (Vulgata) |
Teologie | Katolická teologie |
Papež | František |
Řízení | Svatý stolec |
Administrace | Biskupové[1] |
Oblast | zejména v západní Evropě, střední Evropě, Americe, na Filipínách, v Africe, na Madagaskaru a v Oceánii, s několika biskupskými konferencemi po celém světě |
Počet členů | 1,311 miliardy (2018)[2] |
Oficiální web | w2 |
Dřívější název | Západní církev Latinská katolická církev |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
V čele latinské církve stojí přímo papež jako římský biskup, jehož katedra jako biskupa se nachází v arcibazilice svatého Jana Lateránského v Římě v Itálii. Latinská církev se historicky vyvinula v rámci západní kultury a silně ji ovlivnila; proto je také známá jako západní církev (latinsky: Ecclesia Occidentalis). Je také známa jako římská církev (latinsky: Ecclesia Romana),[3] latinská katolická církev[6][7] a v některých souvislostech jako římskokatolická církev (i když tento název může označovat i katolickou církev jako celek).[8][p 1] Jedním z tradičních titulů papeže v některých obdobích a souvislostech byl patriarcha Západu.
Katolická církev učí, že její biskupové jsou nástupci Ježíšových apoštolů a že papež je nástupcem svatého Petra, jemuž Ježíš Kristus udělil primát.[9] V rámci podstatné kulturní a teologické jednoty latinské církve se v dávných dobách rozvíjely místní tradice, jak dokládají různé teologické metodologie čtyř významných osobností známých jako latinští učitelé církve, kteří žili ve 2.–7. století na územích, jež zahrnovala římskou severní Afriku a Palestinu.
Co se týče liturgických forem, existují a od starověku existovaly různé tradice latinského liturgického obřadu, z nichž převládal římský ritus. Z dalších liturgických rodin přežily především obřady, které se dnes oficiálně označují jako hispánsko-mosarabský obřad a které se stále omezeně používají ve Španělsku; Ambrosiánský ritus, který se geograficky soustřeďuje v milánské arcidiecézi v Itálii a který je svou formou, i když ne konkrétním obsahem, mnohem bližší římskému obřadu; a kartuziánský obřad, používaný v rámci přísného kartuziánského mnišského řádu, který také používá v obecných rysech formy podobné římskému obřadu, ale s řadou významných odchylek, které jej přizpůsobily osobitému způsobu života kartuziánů. Kdysi existoval tzv. galikánský ritus, používaný na galských nebo franských územích. Jednalo se o konglomerát různých forem, který se svou obecnou strukturou nelišil od současného hispánsko-mozarabského obřadu, ale nikdy nebyl přísně kodifikován a který byl přinejmenším od 7. století postupně infiltrován a nakonec z větší části nahrazen liturgickými texty a formami, které měly svůj původ v římské diecézi. Ostatní dřívější „obřady“ v minulých dobách praktikované v některých řeholních řádech a významných městech byly ve skutečnosti většinou částečnými variantami římského obřadu a ze současného užívání téměř zcela vymizely, a to i přes omezené nostalgické snahy o oživení některých z nich a jistou shovívavost římských úřadů.
Latinská církev byla v plném společenství s tzv. východní pravoslavnou církví až do schizmatu mezi Římem a Konstantinopolí v roce 1054. Od té doby, ale i před ní, se západní křesťané začali běžně označovat jako latiníci v protikladu k byzantským nebo řeckým křesťanům. Po islámských výbojích zahájil Západ v letech 1095–1291 křížové výpravy na obranu křesťanů a jejich majetku ve Svaté zemi před pronásledováním. Dlouhodobě se křižákům nepodařilo obnovit politickou a vojenskou kontrolu nad Izraelem a Judskem, které stejně jako dříve křesťanská severní Afrika a zbytek Blízkého východu zůstaly pod islámskou nadvládou. Názvy mnoha bývalých křesťanských diecézí tohoto rozsáhlého území používá katolická církev i ve 21. století jako názvy katolických titulárních sídel bez ohledu na liturgické rodiny.
Dělení na „latiníky“ a „Řeky“ nepokrývá celou plejádu tradičních křesťanských církví, protože z tohoto hlediska zcela vynechává početné východní katolické církve, z nichž některé navazují na byzantskou liturgickou tradici, ale i další, spolu s různými starobylými církvemi mimo chalcedonské křesťanství společně známé jako starobylé východní církve a mimo pentarchickou státní církev Římské říše, známé jako východní církev, a navazují na značně rozdílné kulturní, duchovní a liturgické tradice syrsko-orientálního, syrsko-antiošského, arménského a koptského křesťanství.
V raném novověku a později latinská církev prováděla evangelizační misie do Ameriky a od pozdního novověku do subsaharské Afriky a východní Asie. Protestantská reformace v 16. století měla za následek odtržení protestantismu, což vedlo k roztříštěnosti západního křesťanství, zahrnující nejen protestantské odnože latinské církve, ale také menší skupiny nezávislých katolických denominací odtržených v 19. století.