Aglutinační jazyk
From Wikipedia, the free encyclopedia
Aglutinační jazyk používá pro vyjádření gramatických funkcí afixy (tj. předpony, přípony a vpony), které se přidávají ke kmeni. To je i rysem flektivních jazyků, ale na rozdíl od nich označuje jeden aglutinační afix právě jednu gramatickou funkci. Například v češtině (převážně flektivní jazyk) ve slově kozlů označuje přípona -ů současně množné číslo a 2. pád, přičemž sdružení dvou a více gramatických kategorií v jediném afixu je základní rys typu flekčního. V maďarštině (převážně aglutinační jazyk) ve slově szomszédokra („na sousedy“) přípona -k (-o- je epentetická samohlaska) označuje tedy pouze množné číslo a další přípona -ra označuje allativ, pád odpovídající české předložce „na“.
Lingvistická typologie |
---|
|
|
Žádný jazyk nemůže být nikdy jediného typu, sdružují se v něm vždy rysy typů různých, a tak i v jazycích, které se nepovažují za převážně aglutinační, můžeme najít aglutinační rysy. Např. v češtině jsou rysem aglutinačního typu předpony superlativu, třetího stupně, nej- a záporu ne-.
K základnímu typovému rysu - vyjádření jedné mluvnické kategorie právě jedním závislým morfémem - se pak pojí další typové rysy na úrovni morfologie, syntaxe i fonologie. Klasifikací jazykových typů a jejich rysů se zabývá jazyková typologie, jedna z disciplín srovnávací jazykovědy.
Aglutinační typ patří do typologické skupiny syntetických jazyků. Výraz „aglutinační“ pochází z latinského agglutinare, což znamená slepit.
Typově převážně aglutinační jsou některé jazyky ugrofinské, turkické, drávidské, korejština, japonština a další.
- Ukázka skládání morfémů ve svahilské větě Anamwona. („On ji vidí“):
a- na- mw- -ona 3. os. j. č. („on“) přít. průb. čas obj. 3. os. j. č. („ji“) sloveso („vidět“)
- Ukázka skládání morfémů v korejské větě Kasidžiman… („Jde, ale…“):
ka- si- -džiman kořen slova („jít“) zdvořilostní vpona spojovací sufix („ale“)
- Ukázka skládání morfémů ve finském slově taloissammekinko? („také v našich domech?“):
talo- i- ssa- mme- -kin -ko kořen slova („dům“) množ. číslo pád inessiv („v“) přivlastňovací sufix („náš“) částicový sufix se zvláštním významem („také“) částicový sufix s tázacím významem („?“)
marka ja r sara sk t wa kořen podstatného jména („vesnice“) můj allativ kořen slovesa („jít“) průběhový čas 1. osoba fokus