Imunoterapie
From Wikipedia, the free encyclopedia
Biologická léčba nebo imunoterapie, řídč. cílená léčba, využívá imunitu organismu a její zeslabení nebo zesílení k léčbě nemocí[1]. Imunoefektorové buňky typu lymfocytů, makrofágů, dendritických buněk, NK buňky, T-lymfocyty mohou účinně bojovat proti rakovině či některým autoimunitním chorobám díky tomu, že jsou lépe známé struktury a pochody na povrchu i uvnitř buňky. Terapie granulocyte colony-stimulating factor (G-CSF), interferonů, imikvimodů a buněčné membránové frakce bakterií jsou povoleny pro medicínské použití. Další typy terapií IL-2, IL-7, IL-12, chemokiny, (CpG) oligodeoxynukleotidy a glukany procházejí klinickým hodnocením.
Léčiva v rámci cílené biologické léčby působí pouze na tyto molekuly a pochody, zlepšují či opravují schopnost sebeobrany organismu. Doprovází je ovšem rovněž řada nežádoucích účinků. Největší překážkou většímu rozšíření jsou vysoké ceny dnes dostupných preparátů.
Do pojmu spadají i klasické humánní imunologické léčivé přípravky sestávající z vakcín, toxinů, sér nebo alergenových přípravků, ale zpravidla se do imunoterapií nezahrnují.