Byzantská kultura
From Wikipedia, the free encyclopedia
Po zániku západořímské říše převzala byzantská říše plně postavení nejvýznamnějšího centra nejen politického a hospodářského charakteru, ale také centra kultury a vzdělanosti tehdejšího civilizovaného světa. Kulturní těžiště antického světa spočívalo na helenizovaném východě, kam se obracel také Řím. Obyvatelstvo východní části římské říše bylo sice po etnické stránce velmi rozmanité, ale jednotícím „nadnárodním“ prvkem se tu stala řecká kultura a vzdělanost. V posledních staletích římského impéria byla kultura východu i západu ovlivněna formujícím křesťanským učením, jehož kolébkou byl rovněž východ.
Vztah mezi křesťanstvím a řeckou kulturou nebyl jednoznačný. Na jedné straně odmítali křesťané pod vlivem asketických mnichů kulturní dědictví antiky a zavrhovali klasické vzdělání, které považovali za projev světské rozmařilosti. Na druhé straně se křesťanským vzdělancům dostávalo vzdělání v tradičním antickém duchu, které pak využívali k šíření a obhajobě svojí víry.
Míšení antických a křesťanských tradic bylo typické pro byzantskou kulturu od samého počátku, aniž by došlo k jejich syntéze a tvůrčímu využití, jako tomu bylo například v západní scholastice. „Byzantská kultura se proto od samých počátků vyvíjela ve znamení dualismu antických a křesťanských tradic“, píše ve své knize Byzantská vzdělanost známá česká byzantoložka Růžena Dostálová. „Právě toto trvalé napětí mezi dvěma póly – mezi Homérem školské tradice a biblí – bylo jednou ze základních příčin toho, že byzantská vzdělanost nikdy nevytvořila skutečnou syntézu a těžce hledala cestu vlastního plodného vývoje.“ Přejímání antické tradice se například v byzantském písemnictví často projevovalo pouze napodobováním dokonalých děl klasické literatury po jazykové a stylistické stránce, uváděním hojných citátů a variací detailů, ne však tvorbou nových celkově originálních prací.