Dějiny Švédska
Dějiny severoevropského státu / From Wikipedia, the free encyclopedia
Dějiny Švédska jsou dějinami území, na němž se dnes nachází Švédské království, ale také dějiny švédského království mimo území současného státu. Dějiny Švédska se začínají psát poté, co z jižního Švédska ustoupil ledovec. První stopy lidské činnosti jsou zaznamenány z doby 12 000 let před naším letopočtem. Ačkoli existují poukazy na kmenové dějiny minimálně od 1. století, až do roku 1000 jsou psané prameny jen útržkovité a tvořené většinou cizinci. V tom, kdy lze hovořit o plnohodnotném švédském státu, se historikové neshodují a mluví o 6. století, stejně jako o šestnáctém. Za zakladatelskou osobnost lze však považovat prvního historicky doloženého krále Erika Vítězného, který se ujal vlády na konci 10. století. Vypálení pohanského chrámu v Uppsale v 11. století můžeme považovat za signál plnohodnotného pokřesťanštění země. Od 11. století lze vysledovat jednotné zákonodárství, ale trůn byl dlouho velmi nejistý a nebylo výjimkou, že král končil zavražděn.
Na konci 14. století se Švédsko dostávalo stále více pod vliv Dánska, které snilo o velké severské říši. To se povedlo na konci 14. století, kdy vznikla Kalmarská unie, ovšem se sídlem v Kodani. Dánská hegemonie vyvolávala ve Švédsku nespokojenost a vedla k sérii povstání. To z roku 1523, které vedl Gustav Vasa, bylo nakonec úspěšné. Gustav se stal králem a Švédsko obnovilo svou samostatnost. Byl to rovněž král Gustav, kdo podnítil tažení protestantismu a vytlačení katolictví. Během 17. století, po vítězství ve válkách proti Dánsku, Norsku, Rusku a Polsko-litevskému státu, se Švédsko stalo evropskou velmocí a převzalo přímou kontrolu nad celou baltskou oblastí. Švédsko sehrálo též zásadní roli ve třicetileté válce, během níž švédská vojska křižovala celý kontinent. Švédská hegemonie ovšem znervózněla sousedy, Nory a Dány, kteří začali proti ní pracovat za pomoci Ruska. Rusko také nakonec Švédy z velmocenského trůnu sesadilo, když je roku 1721 porazilo v Severní válce. Švédové si pak zhojili rány alespoň porážkou Norska (1814), které bylo přinuceno k personální unii (tzv. Švédsko-Norsko), z níž však roku 1905 vystoupilo.
Od poloviny 19. století Švédové vsadili na budování své demokracie, neutralitu a nezasahování do evropských konfliktů (včetně první a druhé světové války a v zásadě i války studené). Ve století dvacátém přidali ještě budování sociálního státu, přičemž klíčovou úlohu v tom měli sociální demokraté (vládli 1932–1976). Švédský sociální stát bývá označován za nejmohutnější v celé Evropě. Silně se Švédsko zapojilo i do evropského integračního procesu, byť odmítlo jednotnou měnu euro.