Dějiny saského mincovnictví
From Wikipedia, the free encyclopedia
Dějiny saského mincovnictví (německy Sächsische Münzgeschichte), respektive míšeňsko-saského mincovnictví zahrnují tři hlavní období, jimiž jsou: vrcholně středověké regionální fenikové období (brakteátové období), pozdně středověké grošové období a tolarové období, které skončilo zavedením markové měny v letech 1871/72.[1] Bohatá ložiska stříbra, která byla objevena poblíž Freibergu již v polovině 12. století, umožnila, že Sasko získalo vedoucí postavení v rámci německého mincovnictví.
Saské feniky ražené na východě Saska, které ve své monografii o saském mincovnictví zmiňuje i numismatik Walter Haupt, vycházely z principů karolínské mincovní reformy, která formovala nejstarší míšeňské ražby.[2] Různé názvy těchto typů feniku pak odkazují na dosud neobjasněné místo feniků ve středověké numismatice.
Přemyslovské brakteáty se inspirovaly míšeňskou předlohou stejně jako jáchymovský tolar, který vychází ze saského Klappmützentaleru. Naopak pražský groš byl předlohou pro saské grošové období.