Evropské společenství uhlí a oceli
From Wikipedia, the free encyclopedia
Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), někdy také označované jako Montánní unie („důlní“, „hornická“) byla založena Pařížskou smlouvou jako mezinárodní organizace mezi 6 státy v roce 1952 na dobu padesáti let. Dá se považovat za základ Evropské unie. ESUO byla první organizací založenou na principu supranacionality.
Myšlenka společného trhu byla navržena francouzským ekonomem Jeanem Monnetem jako způsob, jak zabránit další válce mezi Francií a Německem získáním společné kontroly nad produkcí strategických surovin uhlí a oceli. Konkrétní podobu získalo v deklaraci francouzského ministra zahraničí Roberta Schumana z 9. května 1950, známé také jako Schumanův plán. K plánu se přihlásila nejen Francie s Německem, ale také Itálie a tři státy Beneluxu: Belgie, Lucembursko a Nizozemsko. Těchto šest zakládajících států v roce 1951 podepsalo v Paříži smlouvu, kterou bylo ESUO založeno k 23. červenci 1952. ESUO bylo řízeno Vysokým úřadem.
ESUO se v roce 1957 římskými smlouvami spojilo s dvěma podobnými společenstvími, se kterými sdílelo členství a některé instituce. V roce 1969 se všechny jeho instituce spojily s institucemi EHS (dnes pouze ES), které se později stalo součástí EU. Ale ponechalo si svoji nezávislou identitu. V roce 2002 vypršela platnost Pařížské smlouvy. Vzhledem k tomu, že nebyla žádná vůle po jejím prodloužení, všechny aktivity a zdroje ESUO byly absorbovány Evropským společenstvím (ES). Během své existence ESUO uspělo ve vytváření společného trhu uhlí a oceli, ale nedokázalo zabránit poklesu průmyslu zabývajícího se uhlím a ocelí. Položilo ovšem základ pro budoucí Evropskou unii.