Hlubinná ekologie
From Wikipedia, the free encyclopedia
Hlubinná ekologie (z anglického deep ecology) je směr environmentální etiky, holistický způsob nazírání na přírodu jako na součást člověka a na člověka jako součást přírody. Dualita klasické etiky „já – svět“ je nahrazena jedním velkým Já, které zahrnuje celý ekosystém Země, živé bytosti i jejich prostředí. Hodnota přírody tak není odvozena od její užitečnosti pro člověka (antropocentrismus), ale má hodnotu sama o sobě. Člověk ji má poznat vcítěním, ztotožněním se; důležitějším nástrojem pro to jsou emoce než rozum. [zdroj?] Postupně se hlubinná ekologie stala hnutím, které ovlivnilo mnoho současných ekologických organizací jako např. Greenpeace, Hnutí DUHA, Děti Země, Český svaz ochránců přírody, Hnutí Brontosaurus a další.[1]
Hlubinná ekologie nechce vyčleňovat člověka z biotického společenství, naopak jej do něj skrze empatické ztotožnění vrací.[zdroj?] Pokouší se překonat dualitu, na níž je postaveno západní myšlení, přičemž příčinu ekologické krize vidí právě v lidských postojích nadřazenosti vůči přírodě.
Hlubinnou ekologii poprvé definoval v roce 1973 norský myslitel Arne Næss v článku „Ekologie mělká a všeobjímající hlubinně ekologické hnutí. Shrnutí.“[2] Filosofii, kterou hlubinná ekologie používá, pojmenoval Naess jako ekofilosofie.[3] Næss byl inspirován zejména Erichem Frommem, Gándhím a Baruchem Spinozou.[4] Koncem 70. let nejvíce propagovali Naessovy myšlenky akademici Bill Devall a Gerge Session.[5] Jeho žáci nauku posunuli více k New Age hnutím. Pokračovateli hlubinné ekologie jsou Gary Snyder, John Seed, David Abram, Michael Zimmerman nebo radikální aktivistické hnutí Earth First.[6] Kritickou analýzou hlubinné ekologie se v České republice zabýval Bohuslav Binka.