Institucionální ekonomie
From Wikipedia, the free encyclopedia
Institucionální ekonomie je ekonomický směr, který zkoumá roli institucí v moderní ekonomice. V kontrastu s jinými směry ekonomie se nezajímá výhradně o ekonomické jevy odehrávající se v rámci daného institucionálního uspořádání, nýbrž právě o tento rámec, tvořený formálními institucemi (např. zákony) i neformálními institucemi (např. zvyky či kultura společnosti). Instituce představuje základní prvek analýzy, jejímž zkoumáním institucionalisté usilují o sblížení ekonomické teorie a ekonomické reality. Charakteristický je důraz na interdisciplinární přístup.
Ekonomické směry |
---|
|
|
|
K významným příspěvkům tohoto směru patří institucionální teorie firmy, Coaseho teorém či pojem transakční náklady. V praktickém životě se institucionalismus dostal ke slovu během velké hospodářské krize a následném reformně-ekonomickém programu New Deal, na jehož vytváření se podílelo mnoho původních institucionalistů.
Institucionalismus si mezi ekonomickými směry ve 20. století nevydobyl tolik pozornosti jako keynesiánství či monetarismus, přesto nenahraditelně doplňuje současné ekonomické poznání a stal se důležitou součástí rozvoje moderní ekonomie. Mezi slavné institucionální ekonomy patří 4 nositelé Nobelovy ceny za ekonomii: Ronald H. Coase, Douglas C. North, Elinor Ostromová a Oliver E. Williamson.