Jan Švankmajer
český animátor, fotograf a režisér / From Wikipedia, the free encyclopedia
Jan Švankmajer (* 4. září 1934 Praha) je český filmový režisér animovaných, loutkových i hraných filmů, animátor, spisovatel, dramatik a výtvarník. Věnuje se kresbě a volné grafice, koláži, keramice, taktilním objektům a asamblážím.[1] Počátkem 60. let se zabýval informelem, který se později stal významnou součást vizuální podoby jeho animovaných filmů.[2] Je čelným představitelem pozdního českého surrealismu. Ve své filmové tvorbě vytvořil nezaměnitelný a zcela specifický styl, určovaný především nutkavě nesamozřejmou kombinací vnějškově nesourodých prvků. Antivýtvarnost tohoto postupu, založená na koláži nebo asambláži, působí jako významotvorný činitel.[3] Sám autor tvrdí, že intersubjektivní komunikace mezi ním a divákem funguje pouze prostřednictvím vyvolaných asociací a své subversivní poslání jeho filmy splňují jedině tehdy, když i v těch nejfantastičtějších momentech vypadají jako záznam reality.[4] Některá díla vytvořil společně se svou manželkou Evou Švankmajerovou.[5]
Jan Švankmajer | |
---|---|
Jan Švankmajer (2024) | |
Narození | 4. září 1934 (89 let) Praha |
Alma mater | Divadelní fakulta Akademie múzických umění v Praze |
Choť | Eva Švankmajerová |
Děti | Veronika Hrubá Václav Švankmajer |
Oficiální web | www |
Český lev | |
Za mimořádný přínos české kinematografii (1994), Nejlepší výtvarné řešení (Otesánek), 2001) Nejlepší výtvarný počin (Přežít svůj život), 2010) Nejlepší filmová scénografie(Hmyz), 2018) Velká cena a cena mezinárodní kritiky, Annecy, Zlatý medvěd, Berlinale (Možnosti dialogu) Prix special za dosavadní tvorbu ASIFA (1990) Cena za celoživotní přínos rozvoji audiovizuální kultury FITES (2008) Cena svobody za celoživotní dílo (Cena Andrzeje Wajdy), Americká filmová nadace, Berlinale (2001) | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Otec Jana Švankmajera byl aranžér výkladních skříní a matka švadlena. Jeho dětství zásadně ovlivnilo domácí loutkové divadlo,[6] které dostal jako osmiletý chlapec na Vánoce a postupně si pro něj sám vyráběl loutky a maloval kulisy. Švankmajer přiznává, že od té doby jsou loutky pevně zakotveny v jeho mentální morfologii a uchyluje se k nim vždy ve chvílích, kdy se cítí ohrožen realitou okolního světa.[7] Vnímá je nejen v souvislosti s divadlem, ale jako rituální symbol užívaný v magii. Ludikativní princip, na kterém je založena Švankmajerova tvorba, má prameny v jeho dětství.[8] V letech 1950–1954 absolvoval scénografii na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Praze v Křižovnické ulici u prof. Richarda Landera, kde navrhoval a vyráběl loutky a kulisy.[9] Mezi jeho spolužáky byli Aleš Veselý a Jan Svoboda. Poté studoval obor režie a scénografie na katedře loutek Divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze (1954–1958), kam Lander v té době přešel jako pedagog. Na škole i v době nejtužšího stalinistického režimu panovala liberální atmosféra a mezi studenty kolovaly zakázané knihy o francouzském moderním umění, které přinášel učitel malby Karel Tondl.[10] Mezi jeho spolužáky patřil i pozdější filmový režisér Juraj Herz. V závěru studia se zúčastnil poznávacího zájezdu do Polska, kde viděl poprvé reprodukce děl Paula Klee.
Během studia inscenoval hru lidových loutkářů Don Šajn v tehdejším Malém divadle D 34 (1957–1958). Kromě Burianova divadla navštěvoval i Osvobozené divadlo a seznámil se s díly ruské avantgardy (Mejerchold, Ejzenštejn).[11] Ve svém absolventském představení (C. Gozzi, Král jelenem) využil kombinace loutek s živými herci v maskách. Záhy po ukončení studia se v roce 1958 podílel jako loutkoherec na Radokově krátkém filmu Johannes Doktor Faust, inspirovaném lidovými loutkáři. Během natáčení se seznámil se skladatelem Zdeňkem Liškou, kameramanem Svatoplukem Malým a výtvarníkem Vlastimilem Benešem. Krátce působil jako režisér a výtvarník v libereckém Státním loutkovém divadle (předchůdci Studia Ypsilon).[12] V letech 1958–1960 absolvoval povinnou vojenskou službu v Mariánských Lázních a intenzivně zde kreslil a maloval (Muži, pero, akvarel na mačkaném papíře, 1959).
Po návratu z vojny roku 1960 založil skupinu Divadlo masek, která patřila k divadlu Semafor. Při přípravě první inscenace Škrobené hlavy se zde seznámil s Evou Dvořákovou, se kterou se později oženil. Dalšími představeními Divadla masek byly Johannes doktor Faust, Sběratel stínů, Circus sucric. V roce 1962 vystavil své kresby na chodbě Semaforu a Vlastimil Beneš spolu se Zbyňkem Sekalem, kteří výstavu navštívili, ho přizvali do skupiny Máj. Zúčastnil se čtvrté výstavy Skupiny Máj v Poděbradech (1961), která byla po třech dnech zakázána a poté se členy skupiny vystavoval až do roku 1964.[13]
Avantgardní Divadlo masek programově nevyhovovalo profilaci Semaforu jako muzikálové scény. V roce 1962 ho Jiří Suchý zrušil, ale Emil Radok napomohl angažmá celé skupiny Divadla masek v Laterně magice.[6] V tomto roce Jan Švankmajer podnikl svou první cestu do Paříže. Roku 1963 se Švankmajerovým narodila dcera Veronika. Po odchodu ze Semaforu působil do roku 1964 jako režisér a vedoucí souboru Černého divadla v Laterně magice. Režíroval dvě čísla do programů Variace a později externě také pro Kouzelný cirkus, Ztracená pohádka. Zároveň spolu s Emilem Radokem vymýšlel scénáře pro budoucí filmy.[14]
Roku 1964 natočil svůj první krátký film Poslední trik pana Schwarcewalldea a pana Edgara, který vychází z principů černého divadla. Objevují se v něm prvky typické pro jeho celou následující tvorbu, jako je dynamické využívání montáže a konfrontace živého herce s animovanými předměty. Film byl úspěšný v zahraničí a Švankmajer dostal v následujících letech příležitost natáčet krátké filmy, kde kombinoval loutkoherectví, animaci a prvky hraného filmu. V jeho raných filmech, komponovaných jako krátké grotesky, převládá černý humor a svérázně interpretovaná poetika lidových loutkových her.[15] Ve druhém filmu z roku 1964 - Johann Sebastian Bach: Fantasia G-moll, je výtvarnou složkou jakýsi "manýristický informel" a lze v něm rozpoznat vliv surrealistických fotografií Emily Medkové.[16] Roku 1965 natočil prakticky sám, jen s pomocí Evy Švankmajerové a kameramana Petra Puluje v Rakousku film Hra s kameny. Vyzkoušel si v něm různé animační techniky, později použité např. ve filmu Možnosti dialogu. Pro soutěž v rámci Expo 67 v Montréalu natočil krátký film Man and Technique[17] a podílel se na filmu Číslice Pavla Procházky. Roku 1968 se Švankmajerovi přestěhovali do domu čp. čp. 97/5 ve čtvrti Nový svět.[18]
Roku 1968 podepsal manifest Dva tisíce slov. Po sovětské okupaci v srpnu 1968 celá rodina na popud Evy Švankmajerové emigrovala do Rakouska. Zde natočil svůj druhý film v rakouské produkci ve studiu Petra Puluje (Picknick mit Weissmann). V roce 1968 obdržel na festivalu v Oberhausenu cenu Maxe Ernsta za film Historia naturae. Roku 1969 se rodina rozhodla vrátit do Československa. V roce 1970 se setkal s Vratislavem Effenbergerem a spolu s Evou Švankmajerovou se stali členy Surrealistické skupiny v Československu.[19] V letech 1971–1989 se podíleli na ineditních sbornících Le-La[20] a katalozích Otevřená hra, Sféra snu, Proměny humoru, Obrazotvorné prostory, Opak zrcadla.[21] Po roce 1989 na prvním a jediném čísle sborníku Gambra,[22] poté Analogon.[23]
Během krátkého období do roku 1970 Švankmajer ještě stihl natočit "kafkovské" alegorické hrané filmy Zahrada, Byt a Tichý týden v domě, morbidní Kostnici a "loutkový" film Don Šajn (1970), kde marionety nahrazují živí herci, kteří mají na kašírované hlavě upevněn drát a vodicí šňůry a symbolizují tak téma lidské manipulace a omezení svobody jednotlivce.[24] Po nástupu normalizačního režimu byla Švankmajerovi ztěžována tvůrčí práce zásahy cenzury a jeho hrané filmy Zahrada a Byt skončily v trezoru. Roku 1972 se jako dobrovolník podrobil pokusu s nitrožilním podáním LSD ve Střešovické vojenské nemocnici. Experiment měl na něj devastující účinky s úzkostnými stavy,[25] na které vzpomíná ve své tvorbě i po 30 letech.[26][27]
V letech 1972–1979 měl zakázáno natáčet, protože odmítl přistoupit na kompromisy při postprodukci svého filmu Otrantský zámek podle gotické novely H. Walpola.[28] V letech 1973–1980 se živil jako výtvarník a tvůrce filmových triků ve studiích Barrandov.[29] Roku 1975 se manželům Švankmajerovým narodil syn Václav. V 70. letech se Jan Švankmajer věnoval scénografii v Divadle Na zábradlí, v divadle Večerní Brno a zejména v Činoherním klubu, kam ho pozval Jaroslav Vostrý (Candide, Vychovatel, Poprask na laguně, Zlatý kočár). Eva Švankmajerová se na filmech a divadelních představeních podílela jako kostýmní výtvarnice a tvůrce dekorací od roku 1967.[30] Od roku 1976 tvořil spolu se svou ženou Evou keramiku pod společným pseudonymem Kostelec.[31]
Jako trikař a výtvarník se v Barrandovských studiích podílel na filmech Oldřicha Lipského (Adéla ještě nevečeřela, 1977, Tajemství hradu v Karpatech, 1981) a Juraje Herze (Deváté srdce,1978, Upír z Feratu, 1981).[21] Po ukončení zákazu zfilmoval dvě Poeovy povídky Zánik domu Usherů a Kyvadlo, jáma a naděje, kde využil i motivů z díla Villierse de l’Isle Adama. Roku 1981 Jan a Eva Švankmajerovi koupili zchátralý zámek v Horním Stankově, kde si chtěli zřídit keramickou dílnu. Zámek od té doby postupně rekonstruovali a přeměnili v surrealistický Kabinet kuriozit, sestávající z vlastních artefaktů i nejrůznějších sbírek umění a přírodnin.[21] Švankmajerovo sběratelství je obsesí i jistou formou autoterapie[32] a kromě nalezených nebo zakoupených předmětů obsahuje umění přírodních národů Afriky a Polynésie.
Přehlídka Švankmajerových filmů z 60. let vzbudila mezinárodní pozornost na mezinárodním filmovém festivalu FIFA v Annecy v roce 1983. Za film Možnosti dialogu obdržel Velkou cenu a cenu mezinárodní kritiky a v témže roce cenu Zlatý medvěd na Berlinale. Terry Gilliam tento film řadí k deseti nejlepším animovaným filmům všech dob.[33] Doma se Švankmajer stal obětí vyřizování účtů mezi vedením Československé televize a Krátkým filmem a Možnosti dialogu byly promítnuty ideologické komisi ÚV KSČ jako odstrašující příklad. Poté opět nemohl pracovat v Krátkém filmu a odešel do Bratislavy, kde roku 1983 natočil film Do pivnice.[34] V témže roce vydal jako samizdat v pěti exemplářích svou knihu Hmat a imaginace, do které shrnul výsledky svých taktilních experimentů od roku 1974. Podařilo se mu opatřit v cizině peníze na svůj projekt Něco z Alenky, ale studia Čsl. Krátký film a Barrandov o natáčení neměla zájem. V té době měl stát monopol na veškerou filmovou tvorbu. Obrátil se tedy na Jaromíra Kallistu, kterého znal jako produkčního Laterny magiky, a požádal ho, zda by projekt spolu s ním nerealizoval jako nezávislý film.
Svůj první dlouhometrážní film Něco z Alenky, který vznikl během roku 1987 téměř výhradně ve švýcarské produkci (Condor film), představil roku 1988. Dílo získalo světový úspěch a na mezinárodním filmovém festivalu animovaných filmů v Annecy (JICA) cenu za nejlepší dlouhometrážní animovaný film. Současně zde film Možnosti dialogu obdržel Velkou cenu jako nejlepší film všech 30 dosavadních ročníků.[35] V roce 1990 natočil politickou groteskní agitku Konec stalinismu v Čechách a v roce 1992 krátkometrážní dílo Jídlo, ve kterém se vyrovnává se svými gastronomickými obsesemi.
V následujících letech se věnoval pouze režii celovečerních filmů. Dům v Nerudově ulici 27, kde měl Švankmajer svůj filmový ateliér, byl privatizován a musel ho opustit uprostřed natáčení filmu Lekce Faust. Roku 1991 koupil spolu s Jaromírem Kallistou bývalé kino v obci Knovíz a založil vlastní filmové studio ATHANOR,[36] ve kterém vznikly další filmy. Na prestižním festivalu animovaných filmů v Cardiffu (1992) mu byla udělena První cena IFA a BBC ve dvou večerech uvedla přehled jeho animovaných filmů.[37][38][39]
Roku 1994 měl premiéru Švankmajerův druhý celovečerní film Lekce Faust, s Petrem Čepkem v hlavní dvojroli Fausta i Mefista. Faust, náhodný člověk z davu, je celým dějem manipulován a vžívá se do role Fausta, kterou dohraje až do hořkého konce. Film je pokusem o aktuální výklad Faustovského mýtu a klade otázku, co je člověku dovoleno poznat, aniž by se sám zničil.[40] Švankmajer považuje Faustovký mýtus, který reflektuje vztah člověka k přírodě a jejím tajemstvím, za jeden ze základních mýtů, na nichž stojí lidská civilizace. Tento vztah je značně ambivalentní a proto provokuje k protikladným interpretacím.[41] Natáčení provázela řada tragických úmrtí a nevysvětlitelných okolností a samotný Petr Čepek film dokončil v době, kdy již byl vážně nemocen.[42] Za tento herecký výkon získal Čepek in memoriam Českého lva. Film byl vybrán pro prestižní mimosoutěžní přehlídku na filmovém festivalu v Cannes. Roku 1994 vydal KF a.s. soubor 26 Švankmajerových filmů na kazetách.[43] Ve Velké Británii obdržel Jan Švankmajer Cenu za celoživotní dílo.
Roku 1996 natočil Švankmajer Spiklence slasti, černou komedii o lidech, kteří se řídí principem slasti a provádějí neškodné imaginativní perverze a rituály. Jejich osobní svobodu staví do kontrastu s umravňující a represivní úlohou společnosti, výchovy nebo školy. Film je jízlivou satirou o současném světě plném sexuálních perverzí a erotických fetišů. Neškodné a imaginativní perverze jednotlivců konfrontuje s obludnými perverzemi civilizace jako je politika, války, mírové kongresy, etnické čistky, havárie a hladomory.[44] Švankmajer v něm zúročil své mnohaleté výtvarné experimenty na téma taktilismu. Uvedení filmu zakončil slovy: Domnívám se, že černý a objektivní humor, mystifikace a cynismus fantazie jsou adekvátnější prostředky k vyjádření pokleslosti doby než pokrytecký, zato v českých filmech oblíbený "zápach člověčiny".
Následující film Otesánek (2000) získal Českého lva za nejlepší film a za nejlepší výtvarný počin (společně s Evou Švankmajerovou). Přípravy a samotné natáčení filmu zabralo dva roky intenzivní práce, obvykle 10-16 hodin denně, včetně sobot a nedělí.[45] Roku 2003 FAMU udělila Janu Švankmajerovi titul doktor honoris causa.[46][47]
V průběhu roku 2004 měli Eva a Jan Švankmajerovi bilanční výstavu Paměť animace – Animace paměti v Plzni a výstavu nazvanou Jídlo v Jízdárně Pražského hradu. Obě měly velký úspěch u širší veřejnosti a kritika je považovala za výtvarnou událost roku.[48] V rámci plzeňského filmového festivalu byla k autorovým 70. narozeninám uvedena retrospektiva jeho 30 filmů.[49]
Dne 17. listopadu 2005 měl premiéru film Šílení, který je koncipován jako filosofický horor inspirující se osobností Markýze de Sade a povídkami Edgara Allana Poea. Eva Švankmajerová, která zemřela krátce před premiérou, získala za výtvarnou koncepci a plakát k tomuto filmu Českého lva in memoriam. Na filmu také spolupracovala jejich dcera Veronika Hrubá. Na FF Karlovy Vary roku 2009 obdržel Jan Švankmajer Křišťálový glóbus za mimořádný přínos světové kinematografii.
Zatím poslední celovečerní film Hmyz, natočený podle Švankmajerovy filmové povídky z roku 1971[50] (na motivy divadelní hry bratří Čapků, s odkazem na Kafkovu Proměnu), byl uveden na filmových festivalech v roce 2018 a britskou premiéru měl v Tate Modern.[51] Rotterdamský festival snímek Hmyz promítal v sekci Signatures určené velkým autorům a tvůrcům.[52] Jan Švankmajer si vybudoval výlučné postavení v dějinách kinematografie a je oceňován jako jeden z mála současných českých tvůrců v zahraničí.[53] Do roku 2018 získal za své filmy ve světě 36 ocenění a 17 nominací, mj. roku 2018 medaili Raymonda Roussela za celoživotní filmovou tvorbu, kterou uděluje Společnost Raymonda Roussela v Barceloně.[54]
Od roku 1970 se Jan Švankmajer účastní aktivit Surrealistické skupiny v Československu a je předsedou redakční rady revue Analogon (85 čísel do r. 2018), do které také přispívá. Roku 1990 se podílel na kolektivní výstavě Surrealistické skupiny Třetí archa v pražském Mánesu. Od roku 1991 je členem SVU Mánes.[1] Své filmy animuje sám (Zánik domu Usherů), nebo ve spolupráci se špičkovými animátory, jako Vlasta Pospíšilová a Bedřich Glaser. V hraných filmech spolupracoval se svými přáteli z doby působení v Činoherním klubu (Jiří Hálek, Petr Čepek) a dalšími osvědčenými herci (Jan Kraus, Jiří Lábus, Pavel Nový, Jan Tříska, Martin Huba, Pavel Liška, Václav Helšus, Aňa Geislerová, Veronika Žilková, Klára Issová, ad.).
Jan Švankmajer si nekompromisně hájí osobní svobodu a odmítá jakákoli oficiální ocenění udělovaná státními orgány. Roku 1989 odmítl ocenění Zasloužilý umělec, v 90. letech francouzský řád Chevalier des arts et des letters a roku 2011 ocenění navržené Václavem Havlem. Stát považuje za zdroj organizovaného násilí, prostředek útlaku a manipulace.[55]
Na některých filmech se jako výtvarnice podílela Eva Švankmajerová. Jejich syn Václav Švankmajer je také úspěšným autorem animovaných filmů,[56] mj. filmu Světlonoš. Podílel se na výtvarné stránce filmu Hmyz (2018). Švankmajerova dcera Veronika Hrubá spolupracovala jako kostýmní výtvarnice na filmech Šílení (cena Český lev), Přežít svůj život, Hmyz.[57]
Ocenění (výběr)
- 1964 Ceny na filmových festivalech Bergamo, Mannheim, Tours, Buenos Aires
- 1965 Třetí cena za krátkometrážní snímek (J.S. Bach - Fantasia G-moll) Filmový festival v Cannes
- 1966 Josef von Sternberg Award, Mannheim-Heidelberg International Filmfestival (Rakvičkárna)
- 1967 Festival krátkých filmů Karlovy Vary, Cena Trilobit
- 1968 Cena Maxe Ernsta, Filmový festival Oberhausen (Historia naturae)
- 1983 Velká cena a cena mezinárodní kritiky, Festival international du film d'animation, Annecy, Zlatý medvěd, Berlinale (Možnosti dialogu)
- 1984 Cena poroty, Montreal World Film Festival (Kyvadlo, jáma a naděje)
- 1985 Cena kritiků, Fantasporto (Kyvadlo, jáma a naděje)
- 1989 Velká cena, Cinanima Tma/Světlo/Tma, Feature Film Award, Festival international du film d'animation, Annecy Něco z Alenky
- 1990 Pochvalná zmínka za krátkometrážní film, Berlinale Tma/Světlo/Tma
- 1990 Prix special za dosavadní tvorbu (nejlepší film z 30 ročníků přehlídky animovaných filmů), ASIFA[5]
- 1994 Zvláštní cena poroty, nominace: Velká cena - Křišťálový glóbus, MMF Karlovy Vary (Lekce Faust)
- 1994 Český lev za mimořádný přínos české kinematografii, Český lev (nominace) - nejlepší režie, nejlepší scénář (Lekce Faust)
- 1995 Cena za celoživotní dílo, Velká Británie,[5] Nejlepší speciální efekty, Fantasporto, výroční cena české filmové kritiky Kristián (Lekce Faust)
- 1996 Cena poroty mladých, Mezinárodní filmový festival v Locarnu[5]
- 1997 Golden Gate Persistence of Vision Award, San Francisco International Film Festival[58]
- 2001 Český lev (nominace) - nejlepší režie, nejlepší scénář (Otesánek)
- 2001 Andrzej Wajda Freedom Prize, American Cinema Foundation[59]
- 2002 výroční cena české filmové kritiky Kristián (Otesánek)
- 2006 Cena za celoživotní přínos rozvoji audiovizuální kultury FITES[5]
- 2006 Cena za nejlepší výtvarný počin, Slovenská FTA (Šílení)
- 2009 Křišťálový glóbus Za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii, MMF Karlovy Vary
- 2010 Český lev - Nejlepší výtvarný počin, Ceny české filmové kritiky - nominace za režii a scénář (Přežít svůj život)
- 2010 Award for lifetime contribution to cinematography, 5th European Film Festival in Segovia, Spain[60]
- 2012 Cena za nejlepší výtvarný počin, Slovenská FTA (Přežít svůj život)
- 2014 Cena Mezinárodní federace filmových archivů (FIAF), Karlovy Vary[61]
- 2018 Český lev - nejlepší filmová scénografie (Hmyz), Český lev (nominace) - nejlepší režie (Hmyz)
- 2018 Nejlepší audiovizuální počin, Ceny české filmové kritiky (Hmyz)
- 2018 Medaile Raymonda Roussela za celoživotní filmovou tvorbu, Barcelona
- 2019 Cena za nejlepší scénografii, Slovenská FTA (Hmyz)
- 2020 Český lev (nominace) - nejlepší dokumentární film (Alchymická pec)[62]