Krize třetího století
From Wikipedia, the free encyclopedia
Krize třetího století (také období vojenských císařů nebo období vojenské anarchie) je historický pojem, jímž se označuje období římských dějin mezi lety 235 a 284/285 n. l. Vnějšími znaky krize byla politická nestabilita (časté střídání císařů), ekonomický úpadek (inflace, deurbanizace) a snížená obranyschopnost státu vůči vnějším nepřátelům (Germáni, perští Sásánovci). Jejími dalšími projevy byla výměna elit, tedy nástup povýšenců z řad armády k vrcholovým funkcím a ztráta mocenských pozic senátu, utužování císařské vlády (absolutní monarchie) a přesun mocenského ústředí z Říma do center v provinciích. V současné době se o pojmu krize třetího století často v odborných kruzích diskutuje a někdy bývá i zpochybňován (např. poukazy na to, že některé provincie zažívaly v této době i rozkvět), faktem však zůstává, že za Diocletiana musela být kompletně reformována správa, vojenství, měna i ideologie, aby říše mohla fungovat ve změněných podmínkách – což na krizové prvky ukazuje. Skutečnost, že krize neměla v rozlehlém římském státě stejný dopad, na samotném faktu její existence nic nemění, jakkoli lze diskutovat o detailech. Sami Římané pak uvedené období za úpadek pokládali, jak dokládají četná pozdně antická historiografická díla.