Mytologická škola
směr ve folkloristice a literární vědě typický pro první polovinu 19. století, tedy období romantismu / From Wikipedia, the free encyclopedia
Mytologická škola je směr ve folkloristice a literární vědě typický pro první polovinu 19. století, tedy období romantismu. Jeho základním předpokladem je, že folklórní žánry jako pohádka, pověst či epická píseň jsou neosobním a nevědomým produktem „duše národa“, a z těchto děl lze rekonstruovat předkřesťanskou mytologii. Přes označení škola se nejednalo o myšlenkově jednotný či spolupracující směr, naopak mezi zastánci mytologické školy docházelo často k rivalitě.[1]
Filosofickým základem mytologické školy byla estetika Friedricha Schellinga a bratrů Friedricha a Augusta Schlegela, která chápala mytologii jako přírodní náboženství a jediný pramen veškerého umění. Jejich myšlenka, že národní umění lze obrodit skrze obrácení k mýtům, byla přijata heidelberskými romantiky Achimem von Arnim, Clemensem Bertamo a Josephem von Görres. Definitivně se mytologická škola zformovala s dílem Jacoba Grimma Deutsche Mythologie z roku 1835.[2]
V rámci této školy hrála významnou roli komparace a snaha o nalezení původní podoby mýtů. Její zástupci se tak stali zakladateli srovnávací mytologie, kromě toho se také zapojili do bádání v etymologii. Jako prvotní impuls zpravidla chápali nebeská tělesa či meteorologické jevy, což vedlo ke vzniku mnoha soupeřících teorií, například podle Maxe Müllera bylo prvotním impulsem Slunce, podle Adalberta Kuhna bouře. Další teorie, zvaná démologická nebo naturalistická, chápala jako zdroj mýtů uctívání přírodních duchů a démonů a byla zastávána například Wilhelmem Mannhardtem a Wilhelmem Schwartzem.[2]