Obchodování s emisemi
From Wikipedia, the free encyclopedia
Obchodování s emisemi je vládou řízený tržní přístup, který se používá pro řízení znečištění tím, že poskytuje hospodářské pobídky pro dosažení snížení emisí znečišťujících látek.[3] Různé země, skupiny společností a státy přijaly systémy obchodování s emisemi jako jednu ze strategií pro zmírnění změny klimatu tím, že řeší emise skleníkových plynů mezinárodně.[4] K roku 2016 obchodování s emisemi či uhlíková daň dohromady pokrývaly zhruba jen 13 % světových emisí.[5]
Ústřední orgán (obvykle vládní orgán) stanoví limit nebo strop na množství znečišťujících látek, které mohou být emitovány. Limit nebo strop je přidělen a nebo prodáván ústředním orgánem podnikům v podobě tzv. emisních povolení k vypouštění emisí, které představují právo vypouštět určitý objem určené znečišťující látky. Povolení (a případně i deriváty povolení) pak mohou být obchodovány na sekundárních trzích.[6] Příkladem je Systém pro obchodování s emisemi Evropské unie (EU ETS) především v podobě povolenek EU, Kalifornské schéma v kalifornských povolenkách, Novozélandský systém na Novém Zélandu a australské schéma v australských jednotkách.[6] Firmy musí držet počet povolení (nebo povolenek nebo uhlíkových kreditů) ekvivalentní množství jejich emisí. Celkový počet povolení nesmí překročit strop, omezený na tuto úroveň celkovými emisemi. Firmy, které potřebují zvýšit svůj objem emisí, musí koupit povolení od těch, kteří vyžadují méně povolení.[3] Cenu povolenek tak mohou ovlivňovat i spekulace.[7] Cena povolenek za stejné emise se pak v různých částech světa několikanásobně liší.[8]
Přenos povolení je označována jako „obchod“. Ve skutečnosti kupující platí poplatek za znečišťování, zatímco prodávající získá odměnu za snížení emisí. Teoreticky podle informací z roku 1972 tak učiní ti, kteří mohou snížit emise nejlevněji, čím se dosáhne snížení znečištění za co nejnižší náklady pro společnost.[9]