minimalizace placených daní právními prostředky From Wikipedia, the free encyclopedia
Obcházení daně (anglicky tax avoidance) je forma obcházení zákona vztahující se na daňové povinnosti.[1] Na rozdíl od daňového úniku, což je přímé porušení zákona, obcházení daně se snaží využít mezeru v zákonech, avšak tyto termíny se mohou částečně překrývat. Legálnost těchto praktik se liší dle jurisdikce v různých státech a způsobu výkladu práva. Termín plánování daně (anglicky tax planning) označuje snahu poplatníka či společnosti minimalizovat daň skrze komplexní právní kroky zahrnující obcházení daně.
Typicky se jedná o aktivity na hranici zákona, vedoucí k odlivu kapitálu a ekonomické nerovnosti a v případě nadnárodních korporací to jsou kontroverzní aktivity, jež jsou terčem socioekonomických, politických a morálních debat. Pro obcházení daní jsou typicky klíčové daňové ráje do kterých je přesouván nezdaněný kapitál a jurisdikce, jež podporují bankovní tajemství, čímž takové transakce umožňují.
Nadnárodní korporace bývají z provozních důvodů mnohdy rozděleny na menší společnosti, které jsou sice formálně nezávislé, avšak stále sdílí stejný cíl – maximalizovat celkový společný zisk. Zatímco svět je tak rozdělen do téměř 200 odlišných států a daňových jurisdikcí, mezinárodní společnosti na svět nahlíží jako na jeden ekonomický prostor, ve kterém se snaží optimalizovat své finance.[2] Jedním z mnoha způsobů maximalizace zisku je minimalizace daňové povinnosti. Výdaje na daně nemají pro společnosti žádné přímé benefity a snižují naopak jejich zisk.[3] Korporace tak využívají ke snížení daňové zátěže různé techniky, jež se pohybují na hraně legality. Pozitivněprávní přístup výkladu práva za zákonné považuje pouze to, co je v zákoně psáno. Naopak přirozenoprávní přístup tvrdí, že zákonné je to, co odpovídá cíli zákona. Z čistě technického hlediska tedy řada z těchto metod legální je, protože je mezery v zákonech umožňují, avšak souzeno podle účelu zákona, legální nejsou.[4] Ustálená kritéria, jimiž spornou daňovou minimalizaci posuzuje finanční úřad, jsou pak: motivace daňového subjektu, nepřirozené použití legislativy a daňový zisk z příslušné operace.[5]
Většina států světa daní pouze příjmy, kterých společnost dosáhla operacemi na území daného státu, a zisk dceřiných společností vytvořený v zahraničí je nezdaněn. Některé státy ale naopak daní zisk, kterého daná nadnárodní společnost dosáhla celosvětově bez ohledu na to, kde byl vytvořen. Jedním z těchto států jsou například Spojené státy americké, jež však zároveň poskytují gigantickou mezeru v zákonech. Dceřiné společnosti se sídlem v zahraničí, byť ovládané jedinou společností se sídlem v USA, nejsou považovány za americké společnosti, a tedy nepodléhají americkému zdanění. Zdanění globálních zisků podléhá pouze mateřská společnost sídlící v USA. Ta má však možnost odložit platbu daně ze zisku vygenerovaného dceřinými společnostmi, a to až do doby než bude převeden do Spojených států. Tímto způsobem může být platba daně teoreticky odkládána nekonečně dlouho pouhým držením zisků mimo USA nebo reinvesticemi v zahraničí. Dle odhadů celková suma, kterou americké společnosti drží mimo Spojené státy, aby se vyhnuly zdanění, dosahuje 2,1 až 3 bilionů dolarů.[2][6]
Z přirozených důvodů mezi sebou musí jednotlivé dceřiné společnosti obchodovat a směňovat zboží a služby. Dle odhadů až 40 % obchodních transakcí ve Spojených státech amerických probíhá mezi dceřinými společnostmi.[7] Jelikož společnosti fungují formálně nezávisle, je třeba stanovit cenu, za kterou tyto transakce budou probíhat. Pro účely minimalizace daní však často dochází k manipulaci s cenami za zboží. Dceřiná společnost operující v zemi s vyšším zdaněním prodá své zboží dceřiné společnosti v zemi s nižším zdaněním za cenu výrazně nižší než je reálná hodnota zboží, čímž dojde k přelivu zisku do země s výhodným daňovým systémem. Naopak dceřiná společnost v zemi s nižším zdaněním prodává své zboží dceřiné společnosti v zemi s vyšším zdaněním za cenu výrazně vyšší než je reálná hodnota zboží. Ve výsledku se tak zvýší ziskovost dceřiné společnosti v zemi s výhodným daňovým systémem, zatímco zisk společnosti v zemi s vyšším zdaněním se sníží. [7]
Jelikož se jedná o poměrně rozšířenou praktiku, je vyvíjena snaha tuto metodu omezit. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) za tímto účelem přijala tzv. princip tržního odstupu (anglicky arm's length principle, ALP), který v důsledku pro dceřiné společnosti zavádí povinnost mezi sebou stanovovat převodní ceny ve stejné výši jako kdyby byla transakce realizována se třetí, nezávislou stranou. [7] Společnosti se jinak vystavují riziku dvojí zdanění, neboť výklad tohoto principu stanovuje, že "jsou-li mezi dvěma (spojenými) podniky v jejich obchodních nebo finančních vztazích stanoveny či uloženy podmínky odlišné od podmínek, které by existovaly mezi nezávislými podniky, pak jakékoliv zisky, kterých by dosáhl jeden z podniků, kdyby nebylo těchto podmínek, avšak z důvodu těchto podmínek jich nedosáhl, mohou být zahrnuty do zisků tohoto podniku a následně zdaněny." [8] Problémem však je, že často dochází ke směně unikátních polotovarů a nedokončených produktů, u kterých nelze stanovit objektivní tržní cenu dle principu tržního odstupu. Společnost si tak může cenu relativně libovolně upravit.[2]
Daňový přístřešek je finanční nástroj, jehož prostřednictvím mohou daňoví poplatníci chránit své peníze. Jinými slovy jde o druh právní strategie, pomocí které může jednotlivec snížit svůj zdanitelný příjem, a tím snížit svou daň závazky související.
Lze ji chápat jako finanční nástroj nebo právní strategii nebo jakoukoli metodu používanou s plným svědomím za účelem minimalizace zdanitelného příjmu, která by v konečném důsledku snížila daňové povinnosti daňového poplatníka. Je to také způsob, pomocí kterého může osoba nebo společnost uspořádat své finance způsobem, který jim pomůže snížit daňové zatížení.
K dispozici jsou hlavně dva typy, které zahrnují následující:
Důchodové účty s odloženým zdaněním jsou také typem daňového útočiště. Tyto penzijní účty jsou dočasnými daňovými úkryty. Pokud daňový poplatník přispívá na odpočitatelné tradiční individuální důchodový účet (IRA), jeho zdanitelný příjem se sníží v rozsahu jeho příspěvku. Peníze daňového poplatníka se stávají odloženými daněmi, což také znamená, že tyto prostředky budou schopny nabírat úroky a výdělky z nich, které nejsou každoročně zdaněny. Daňový odložený důchodový účet je dočasný, protože daňový poplatník bude muset v budoucnu z těchto peněz platit povinné daně. Daňový úřad (IRS) začne vybírat daň z příjmu, jakmile daňový poplatník začne dostávat výplaty při odchodu do důchodu.
Přestože daňové systémy jsou legálním a bezpečným způsobem minimalizace daňového zatížení, lze je použít i pro špatné účely, jako je například daňový únik.[9]
Další častou metodou vyhýbání se zdanění zisků je manipulace s dluhy mezi dceřinými společnostmi. Dceřiná společnost nadnárodní korporace v zemi s vysokým zdaněním si za vysoký úrok půjčí peníze od dceřiné společnosti v zemi s nízkým zdaněním. Jelikož se platby úroků jakožto výdaj odečítají od základu daně, zisk společnosti-dlužníka před zdaněním se snižuje, a naopak zisk společnosti-věřitele se proporcionálně zvyšuje o získané úroky. Pro nadnárodní společnost se tak jedná o relativně snadný způsob, jak převést větší část svého zisku do země s výhodnějším daňovým systémem. [7] Ačkoliv celosvětový rozsah těchto aktivit není znám, dolní odhady objemu vnitropodnikových půjček přesahují tři čtvrtě bilionu amerických dolarů. Neexistuje však dostatečné množství dat, pomocí nichž by bylo možné odhadnout, na kolik jsou tyto půjčky motivované úsporami na daních a jak moc se úrokové sazby liší od tržních.[2]
Řada zemí včetně České republiky[10] v posledních letech omezila odečitatelnost úroků od základu daně právnických osob s cílem zamezit těmto praktikám. Obzvláště v rozvojových zemích však nedochází k efektivnímu vymáhání těchto restrikcí.[2]
V současné době velká část nadnárodních korporací spadá do technologického sektoru ekonomiky, kde firmám plyne většina zisků z licenčních poplatků a nehmotného majetku. Zároveň současný systém firmám umožňuje patentovat či licencovat inovace v zemích odlišných od těch, kde byly inovace vyvíjeny. Korporace tak často vyvíjejí nové technologie ve vyspělých regionech a následně si je patentují v zemích s nízkou daňovou zátěží pomocí dceřiné společnosti zde působící. Této dceřiné firmě, která je oficiálním držitelem licenčních práv, následně plynou veškeré příjmy z licenčních poplatků, a to jak od třetích stran, tak od mateřské firmy a dalších přidružených společností, neboť firmy působí formálně nezávisle. Tím dochází k přelivu zisku ostatních firem stejné korporace ke společnosti držící práva, která následně tyto příjmy daní výhodněji. Mnoho států navíc držitelům licence umožňuje odepsat si příjmy z licenčních poplatků (nebo alespoň jejich části) od základu daně bez ohledu na původ peněz, čímž dochází k ještě většímu snížení daní.[2]
Kromě výše zmíněných existuje celá řada dalších způsobů přesouvání zisku. Jedná se například přesouvání sídel firem do zemí s nižším daňovým zatížením skrze akvizice či fúze a další techniky.
Například americký Google přesunul do daňových rájů v Bermudě přes 22 miliard amerických dolarů jen v roce 2017 skrze komplexní finanční transakci známou pod názvem „dvojitý irský, holandský sendvič“, jenž využívá holdingové společnosti v Nizozemsku a Irsku díky různým aspektům místních jurisdikcí, čímž legálně obchází daně z příjmu ve Spojených státech a v EU mezerou v zákonech.[11]
Americký ekonom Joseph Stiglitz uvádí jako příklad obcházení daně společnost Apple. Apple se svým právním tvrzením, že skutečným zdrojem jeho zisků je pár set lidí pracujících v Irsku, a následným uzavřením dohody s tamní vládou, která vyústila v odvod daně ve výši 0,005% ze zisku firmy.
Apple, Google, Starbucks a jim podobné společnosti sice o sobě tvrdí, že jsou společensky odpovědné, ale první složkou společenské odpovědnosti by mělo být platit svůj spravedlivý díl daní. Kdyby se všichni vyhýbali daním a krátili je tak jako tyto firmy, společnost by nemohla vůbec fungovat, natož uskutečňovat veřejné investice, které vedly ke vzniku internetu, na němž Apple i Google závisejí.[12]
Dle výzkumu, který provedl Gabriel Zucman, bylo v roce 2007 zhruba 10% světového hrubého domácího produktu, tj. 5,6 bilionu dolarů, převedeno do daňových rájů.[13]
Dle odhadů Tax Justice Network z roku 2020 státy každý rok přichází celkem o více než 427 miliard dolarů kvůli obcházení daní a únikům na daních.[14] Za účelem omezení těchto ztrát byly vyvinuta řada snah ze strany mezinárodních organizací i postižených států. Jednou z nich je projekt vedený Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) nazvaný Eroze daňových základů a přesouvání zisků (anglicky Base Erosion and Profit Shifting, BEPS).[15][16]
Konečná podoba projektu BEPS byla publikována v září 2015 v rámci patnácti závěrečných zpráv, tzv. patnácti Akcí, které obsahují doporučení v oblasti legislativy, smluv o zamezení dvojímu zdanění, postupů daňové správy a ekonomických analýz. Jejich cílem je odstranit nebo alespoň výrazně omezit možnosti nadnárodních firem optimalizovat své daňové povinnosti. Česká republika jakožto členská země OECD projekt BEPS podporuje a na zasedání CFA v září 2015 ho spolu s ostatními státy schválila. Doporučení OECD nejsou z principu závazná, nicméně u opatření typu „minimálního standardu“ se očekává, že je státy budou implementovat. U ostatních opatření je implementace volitelná, nebo jsou opatření navržena jako variantní.[15]
Ministerstvo financí České republiky v roce 2016 k Akcím vydalo dokument, jenž přináší stručný popis problémů, ke kterým se jednotlivé akce vztahují, přehled jednotlivých navržených opatření, včetně základního posouzení možných přínosů a nákladů jednotlivých opatření a možností aplikace v České republice. Cílem dokumentu je vyvolat diskusi o implementaci jednotlivých opatření v ČR, tj. zda a jak mají být implementovány, či zda jejich přínosy převáží nad náklady.[15] Dokument je dosažitelný ZDE.
Jakožto důsledek iniciativy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj směřující proti erozi základu daně a přesouvání zisků (BEPS) vznikla v Evropské unii směrnice s běžně používanou zkratkou ATAD (anglicky Anti-tax avoidance directive, česky Směrnice proti vyhýbání se daňovým povinnostem), která zavádí konkrétní opatření zaměřená proti agresivnímu daňovému plánování. Jejím cílem je zejména řešit situace, kdy skupiny společností využívají rozdílů mezi národními daňovými systémy ke snížení své celkové daňové povinnosti. Za tímto účelem směrnice obsahuje právní ustanovení proti agresivnímu daňovému plánování, která se týkají:[17]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.