Orální historie
From Wikipedia, the free encyclopedia
Orální historie (z lat. oralis, ústní) je kvalitativní výzkumná metoda užívaná ve společenských vědách, především historii, sociologii, politologii, etnografii, antropologii, archivnictví, gender studies, literární vědě, filmové vědě či psychologii (někteří její představitelé však o ní hovoří jako o oboru či dokonce hnutí).[1] Nejstručněji by se dala popsat jako obraz (lidské) minulosti popsaný slovy.[2] Hlavním cílem této metody není získávání faktů, ale samotný subjekt rozhovoru a jeho individuální sdělení, osobní prožitky, rozhodování ve složitých i každodenních situacích či osobní motivace.[3] Mimo sféru akademickou se metoda orální historie uplatňuje i v žurnalistické a laické (či komunitní) praxi, jež představuje její další významný proud.
Orální historie vznikla v první polovině 20. století, přičemž první orálněhistorické výzkumy proběhly v dobách Velké hospodářské krize a v roce 1948 bylo v USA založeno první orálněhistorické centrum při Kolumbijské univerzitě.[4] Základní výzkumné okruhy je v zásadě možné rozdělit na příslušníky elit, „bezejmenné“ lidi či marginalizované skupiny a na zkoumání lokální historie a tradic. Proces internacionalizace orální historie narůstal od 60. let 20. století. V roce 1967 byla založena americká the Oral History Association a v roce 1973 britská the Oral History Society. První orálněhistorická konference proběhla v roce 1976 v Bologni. Celosvětová organizace International Oral History Association byla založena v roce 1996. V současnosti je orální historie silně ovlivněna digitalizací a rozvojem internetu.
V českém prostředí se práce s pamětníky objevuje už v 60. letech 20. století, ale tato poměrně nová metoda zažívá svůj boom až v období po Sametové revoluci. Svědčí o tom i to, že jako součást Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR vzniklo v roce 2000 Centrum orální historie a v lednu 2007 byla založena Česká asociace orální historie.