Starořečtina
From Wikipedia, the free encyclopedia
Starořečtina neboli stará či klasická řečtina je mrtvý jazyk z řecké skupiny indoevropských jazyků a vývojový předchůdce moderní řečtiny (považované za samostatný jazyk). Tímto jazykem se hovořilo ve starověkém Řecku, ale značný význam si podržel i ve starověkém Římě. Starořečtina měla řadu dialektů, v klasickém období získala význam attičtina, v době helénské se rozšířilo společné nářečí zvané koiné.
Stručná fakta Ἀρχαία ἑλληνικὴ), Počet mluvčích ...
Starořečtina (Ἀρχαία ἑλληνικὴ) | |
---|---|
Mapa rozšíření jazyka | |
Počet mluvčích | není znám |
Klasifikace |
|
Písmo | řecká abeceda a Lineární písmo B |
Postavení | |
Regulátor | není stanoven |
Úřední jazyk | není úředním |
Kódy | |
ISO 639-1 | není |
ISO 639-2 | grc (B) grc (T) |
ISO 639-3 | grc |
Ethnologue | grc |
Wikipedie | |
testovací verze | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Zavřít
Západní skupina:
|
Střední skupina:
|
Východní skupina:
|
Starořečtina a starořecká literatura jsou předmětem studia klasické filologie, novozákonní řečtina (koiné) také oboru biblistiky. Starořečtina je zdrojem odborných termínů v řadě oborů i běžně používaných slov („policie“, „demokracie“ ad.).