Členské státy NATO
současných 31 členských států Severoatlantické aliance From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
NATO (anglicky North Atlantic Treaty Organization) je euroatlantický vojenský pakt, který tvoří 32 členských států z Evropy a Severní Ameriky. Byl založen 4. dubna 1949 podpisem Severoatlantické smlouvy. Článek pět smlouvy uvádí, že pokud dojde k ozbrojenému útoku proti jednomu z členských států, považuje se to za útok proti všem členům a ostatní členové pomohou napadenému členu, v případě potřeby i ozbrojenými silami.[1]


Z 32 členských zemí se 30 nachází v Evropě a dvě v Severní Americe. V letech 1994–1997 vznikla širší fóra pro regionální spolupráci mezi NATO a jeho sousedy, včetně Partnerství pro mír, iniciativy Středomořský dialog a Euroatlantické rady partnerství.
Všichni členové mají armádu, s výjimkou Islandu, který nemá typickou armádu (má však pobřežní stráž a malou jednotku civilních specialistů pro operace NATO). Tři z členů NATO jsou jaderné mocnosti (tj. země disponující jaderným arsenálem): Francie, Spojené království a Spojené státy. NATO má 12 původních zakládajících členských států. Další tři členové se připojili v letech 1952 až 1955 a čtvrtý člen vstoupil v roce 1982. Od konce studené války se NATO v letech 1999 až 2024 rozrostlo o dalších 16 členů.[2]
Od března 2024 NATO uznává Bosnu a Hercegovinu, Gruzii, a Ukrajinu jako aspiranty na členství.[3]
Remove ads
Členské státy
Speciální opatření
Tři skandinávské země, Dánsko, Island a Norsko, které vstoupily do NATO jako zakládající členové, se rozhodly omezit svou účast ve třech oblastech: na jejich území nebudou žádné stálé mírové základny, žádné jaderné hlavice a žádná vojenská aktivita spojenců (pokud nebudou pozváni). Dánsko však povolilo americkému letectvu udržovat stávající základnu Thule v Grónsku.[7]
Od poloviny 60. do poloviny 90. let 20. století Francie prosazovala vojenskou strategii nezávislosti na NATO v rámci politiky označované jako „gaullo-mitterrandismus“.[8] Nicolas Sarkozy v roce 2009 vyjednal návrat Francie do integrovaného vojenského velení a Výboru pro obranné plánování, přičemž tento výbor byl následujícího roku zrušen. Francie zůstává jediným členem NATO mimo Skupinu pro jaderné plánování a na rozdíl od Spojených států a Velké Británie nezaváže alianci své ponorky s jadernými zbraněmi.[9][10]
Remove ads
Vojenský personál
Následující seznam je sestaven na základě publikace The Military Balance, kterou každoročně vydává Mezinárodní institut pro strategická studia.
Remove ads
Vojenské výdaje
Výdaje Spojených států na obranu jsou více než dvojnásobkem výdajů na obranu všech ostatních členů NATO dohromady. Kritika tehdejšího amerického prezidenta Donalda Trumpa, že mnohé členské státy nepřispívají svým dílem v souladu s mezinárodní dohodou, vyvolala různé reakce amerických a evropských politických představitelů, od posměchu až po paniku.[11][12]
Průzkum Pew Research Center z roku 2016 ukázal, že ačkoli většina zemí vnímá NATO pozitivně, většina členů NATO dává přednost zachování stejných vojenských výdajů. Také odpovědi na otázku, zda by jejich země měla vojensky pomoci jiné zemi NATO, pokud by se dostala do vážného vojenského konfliktu s Ruskem, byly smíšené. Zhruba polovina nebo méně v šesti z osmi dotazovaných zemí uvedla, že by jejich země měla použít vojenskou sílu, pokud Rusko zaútočí na sousední zemi, která je spojencem NATO. A nejméně polovina ve třech z osmi zemí NATO uvedla, že by jejich vláda za takových okolností neměla použít vojenskou sílu. Nejsilnější odpor proti odpovědi ozbrojenou silou je v Německu (58 %), následuje Francie (53 %) a Itálie (51 %). Více než polovina Američanů (56 %) a Kanaďanů (53 %) je ochotna reagovat na ruskou vojenskou agresi proti některé ze zemí NATO. Většina Britů (49 %) a Poláků (48 %) by rovněž dostála svému závazku podle článku 5. A Španělé jsou v této otázce rozděleni: 48 % jej podporuje, 47 % je proti.[13][14]
Remove ads
Reference
Externí odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads