Adolf Stránský
český politik, advokát a novinář From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Adolf Stránský (8. dubna 1855 Habry – 18. prosince 1931 Brno) byl český a československý novinář, politik a zakladatel Lidových novin. Za Rakouska-Uherska poslanec Moravského zemského sněmu a Říšské rady, předseda Lidové strany na Moravě (moravské obdoby mladočeské strany), po vzniku republiky ministr obchodu.
Remove ads
Biografie
Mládí, studium a novinářská dráha
Narodil se v židovské rodině 8. dubna 1855 v Habrech. V letech 1865–1873 studoval na gymnáziu v Německém Brodě. Po jeho absolvování vystudoval práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze a po krátkém působení u krajského soudu v Českých Budějovicích a u obchodního soudu v Praze odešel roku 1880 do Brna, kde pracoval jako právník a kde si roku 1886 otevřel advokátní kancelář. Od studentských let přispíval do pražské Politiky i Národních listů. Roku 1881 redigoval opoziční list Tribüne, který vydával ve Vídni Jan Stanislav Skrejšovský. V roce 1885 konvertoval ke katolicismu.[1]
Od roku 1882 byl ženatý s Kateřinou Fröhlichovou (1850–1918). Z manželství se narodil syn Jaroslav (1884–1973) a dcery Milada a Božena, která se provdala za architekta Emila Králíka.[2]
Jako novinář se stal v letech 1889–1893 vydavatelem Moravských listů. Do dějin žurnalistiky vstoupil roku 1893, kdy začal s vydáváním Lidových novin, které znamenaly zásadní zvrat v české žurnalistice.[1] Tyto noviny v následujících dekádách vynikaly vysokou novinářskou úrovní, kterou zajišťovaly osobnosti jako bratři Čapkové, Rudolf Těsnohlídek, Arne Novák, Jiří Mahen nebo František Gellner.
Předákem moravských mladočechů
Jako advokát vystupoval coby právní zástupce v procesu s Omladinou a jiných politických kauzách. Zároveň přímo vstoupil do politiky. Ideově byl orientován mladočesky, jenže na Moravě neproběhlo rozštěpení na staro- a mladočechy jako koncem 80. let 19. století v Čechách. Vstoupil tak do zatím ještě jednotné staročeské Moravské národní strany. V ní ovšem již brzy vedl liberální, mladočeské křídlo, od roku 1891 coby samostatnou Lidovou stranu na Moravě (jako obdobu mladočechů v Čechách). V této politické formaci zastával v letech 1892–1896 post místopředsedy výkonného výboru a od roku 1900 byl jejím předsedou.[1] Nymburská rezoluce mladočechů coby zásadní programový dokument z roku 1894 označovala Lidovou stranu na Moravě explicitně za součást mladočeské strany, s vlastní zemskou organizací. Šlo o potvrzení stavu, kdy Stránský pravidelně konzultoval své kroky s protějšky z Čech a účastnil se důležitých stranických porad. Na rozdíl od Čech ale na Moravě zůstala zachována silnější pozice staročechů a tak Stránský s moravskými staročechy udržoval politiku spolupráce. Jeho mladočeské křídlo ovšem i zde bylo silnější.[3]
Aliance moravských mladočechů s protějšky z Čech utrpěla otřes po volbách do Říšské rady v roce 1907. Pražský vůdce mladočechů Karel Kramář tehdy totiž prosazoval pozitivní politiku provládní spolupráce a souhlasil i s vysláním mladočeského nominanta do vídeňské vlády. Na Říšské radě mladočeši utvořili společný klub s podobně smýšlejícími agrárníky a klerikály, zatímco Stránský a jeho moravští mladočeši zůstali společně s dalšími českými nesocialistickými stranami mimo tuto parlamentu frakci.[4]
V roce 1908 se podílel na ustavení Lidové strany pokrokové na Moravě, jejímž jedním ze dvou předsedů se stal.[5]
Od roku 1895 a do roku 1918 byl poslancem Moravského zemského sněmu. Byl sem poprvé zvolen v doplňovacích volbách roku 1895 za městskou kurii, obvod Nové Město, Žďár, Velké Meziříčí atd. Zvolen byl 30. října 1895. Za týž obvod uspěl i v řádných zemských volbách roku 1896 a zemských volbách roku 1902. V zemských volbách roku 1906 byl opět zvolen, za českou městskou kurii, obvod Nové Město, Žďár, Velké Meziříčí atd. a křeslo poslance tu obhájil v zemských volbách roku 1913.[6]
Dlouhodobě byl i poslancem Říšské rady (celostátní parlament).[1] Na Říšskou radu nastoupil 9. července 1895 místo Josefa Fanderlíka. Reprezentoval městskou kurii, obvod Nové Město, Jaroměřice atd. Mandát obhájil za stejný obvod ve volbách do Říšské rady roku 1897 a volbách do Říšské rady roku 1901. Uspěl i ve volbách do Říšské rady roku 1907 konaných již v systému rovného volebního práva, bez kurií. Zvolen byl za obvod Morava 09 a působil pak jako hospitant Českého klubu, střechové parlamentní frakce českých poslanců ve Vídni. Opětovně získal mandát i ve volbách do Říšské rady roku 1911, po nichž usedl do poslaneckého klubu Jednota nezávislých pokrokových poslanců Čech a Moravy. V Říšské radě setrval až do zániku monarchie v roce 1918.[7]
Coby parlamentní politik patřil mezi radikálně opoziční české řečníky. Když se v roce 1896 projednávala v Říšské radě takzvaná Badeniho volební reforma, hlasoval Stránský proti, přičemž se tak připojil k radikálně opozičnímu křídlu strany (někteří mladočeši totiž považovali reformu za příliš mírnou a měli vlastní, radikálnější návrh), zatímco další předáci jako Josef Kaizl nebo Gustav Eim vládní předlohu podpořili.[8] Vystupoval pro všeobecné volební právo, sociální reformy a rozvoj českého školství. Účastnil se několika pokusů o česko-německé konference s cílem dosáhnout národnostního smíru. Během voleb roku 1911 moravští mladočeši uzavřeli protiklerikální koalici s agrárníky i sociálními demokraty s cílem eliminovat v druhém kole voleb katolické kandidáty. Kromě politiky byl aktivní i ve veřejném, spolkovém a hospodářském životě. Až do roku 1918 působil na postu ředitele Hypoteční banky v Brně a viceprezidenta Moravského pojišťovacího ústavu.[1]
Během první světové války se podílel na odboji a koncem války sloučil svou stranu s mladočechy z Čech a dalšími liberálními skupinami do České státoprávní demokracie, respektive z ní brzy nato po vzniku republiky utvořené Československé národní demokracie.[1] V posledních měsících existence monarchie se česká politika v státoprávních otázkách radikalizovala a Stránský na jaře 1918 v parlamentu oznámil, že „Češi zničí Rakousko, (...) protože Rakousko je staletým zločinem proti svobodě lidského pokolení. Největší národní povinností Čechů je škodit Rakousku, kde je to jen možné.“ Šlo o reakci na předchozí kroky vlády, která v květnu 1918 úřední mocí, bez parlamentního souhlasu, začala v Čechách zavádět krajské zřízení, čímž naplňovala dlouhodobé plány českých Němců na utvoření etnicky německých entit v rámci Čech.[9]
Ministrem československé vlády
Roku 1918 se Stránský stal členem Moravského národního výboru a po říjnu 1918 byl aktivní v politice samostatného Československa. V letech 1918–1920 byl poslancem Revolučního národního shromáždění.[10][11] Od listopadu 1918 do července 1919 byl ministrem obchodu v první československé vládě (vláda Karla Kramáře).[12]
Politické aktivity po roce 1919
V letech 1919–1931 byl prezidentem společnosti pro železářský průmysl v Praze.[1]
V parlamentních volbách v roce 1920 získal senátorské křeslo v Národním shromáždění republiky Československé. V senátu zasedal do roku 1925, kdy na funkci rezignoval a nahradil ho Josef Seifert.[13]
V rámci národní demokracie tvořil liberální, brněnské křídlo, které bylo vstřícnější k politice Hradu. Strana jako taková se ovšem radikalizovala a to vyústilo v masový odchod členstva. V roce 1925 se podílel na založení Národní strany práce, která měla být novou umírněnou formací. Po jejím neúspěchu v parlamentních volbách v roce 1925 odešel z politického života.[1] Zemřel 18. prosince 1931 v Brně.
Remove ads
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads