Airbus A400M

Airbus A400M Atlas^[3][4] je evropský čtyřmotorový turbovrtulový transportní letoun. Vyvinutý byl společností Airbus Military (nyní Airbus Defence and Space) jako taktický letoun se strategickými schopnostmi jako náhrada za starší letouny jako Transall C-160 a Lockheed C-130 Hercules.^[5] Co do velikosti je A400M někde mezi C-130 a C-17; je schopný přepravovat těžší náklad než C-130 a schopný provozu na nezpevněných plochách. Pokud je vybaven příslušným zařízením může letoun A400M vedle přepravní role provádět tankování paliva za letu a lékařskou evakuaci.

A400M Atlas
A400M německého letectva
Určení	transportní letoun
Původ	Francie, Německo a Španělsko
Výrobce	Airbus Military
První let	11. prosince 2009[1]
Zařazeno	2013
Charakter	Ve službě
Uživatel	Royal Air Force Francouzské letectvo Německé letectvo Turecké letectvo
Výroba	2007–dosud
Vyrobeno kusů	127 k 31. červenci 2024[2]
Cena za kus	152,4 milionů € (2013)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

První let byl plánován na rok 2008, ale nakonec se uskutečnil 11. prosince 2009 v Seville ve Španělsku.^[6] Mezi lety 2009 a 2010 čelil A400M stornování v důsledku zpoždění vývojového programu a překročení nákladů; zákaznické země se však podporu projektu rozhodly zachovat. V červenci 2011 se 8 zemí rozhodlo celkem objednat 174 letounů A400M.^[7] V březnu 2013 letoun obdržel certifikaci Evropské agentury pro bezpečnost letectví (EASA) a první letouny byly francouzskému letectvu dodány v srpnu 2013. Mimo Evropu byl objednán Tureckem a Malajsií.

Vývoj

Druhý prototyp A400M "Grizzly2" během Farnborough Airshow v roce 2010

A400M (druhý odspodu) a letadla, které má nahradit nebo doplnit: C-160, C-130, C-130J-30 a C-17.

Let prototypu (MSN004, EC-404) nad Berlínem v roce 2012

A400M (EC-400) přiletá na RIAT v 2019, Anglie

A400M zespodu

Nákladový prostor

Na počátku projektu byla skupina firem Future International Military Airlifter (FIMA) založená v roce 1982, kterou tvořily Aérospatiale, British Aerospace, Lockheed Corporation a MBB. FIMA měla vyvinout náhradu za stroje C-130 Hercules a C-160 Transall. Měnící se požadavky a komplikace mezinárodní politiky se podepsaly na pomalém pokroku. V roce 1989 Lockheed skupinu opustil a soustředil se na vývoj druhé generace C-130 Hercules (C-130J). Poté, co se přidaly Alenia a CASA, se ze skupiny Future International Military Airlifter stala Euroflag.

Na počátku požadovaly partnerské země, Francie, Německo, Itálie, Španělsko, Velká Británie, Turecko, Belgie a Lucembursko celkem 212 letadel. Poté, co od projektu odstoupila Itálie a ostatní státy přehodnotily své požadavky, bylo objednáno celkem 180 letadel. Dne 28. dubna 2005 se k projektu připojila Jihoafrická republika.

Airbus A400M nahradí v leteckých silách příslušných zemí stroje C-130 Hercules a C-160 Transall, které v nich po desítky let zastávaly funkci hlavních transportních letounů. A400M bude prvním letadlem od Airbusu od počátku projektovaným jako vojenské.

Airbus A400M zvýší přepravní kapacitu a dolet oproti letounům, které nahradí. Očekává se, že přepravní kapacita vzroste na dvojnásobek (jak v hmotnosti nákladu, tak i v objemu) a dolet se rovněž významně prodlouží. Stejně jako ostatní letouny od Airbusu bude mít A400M „skleněný kokpit“ a fly-by-wire systém a bude představovat velký technologický skok oproti srovnatelným starším letounům C-130 a C-160.

A400M bude možné provozovat v mnoha různých konfiguracích. Mezi ně bude patřit konfigurace pro přepravu nákladu, přepravu vojáků, MEDEVAC, vzdušný tanker a elektronický průzkum.

Problematickou otázkou byl výběr dodavatele motorů EuroProp. Až do poslední chvíle byl za jistého vítěze považován Pratt & Whitney Canada díky výhodnějším nákladům a technologiím. Ale tlak evropských vlád na poslední chvíli změnil postoj Airbusu. Vývoj a výrobu motorů zajistily společnosti Rolls-Royce, Safran, MTU AeroEngines a ITP Aero.

Politické a finanční průtahy s A400M způsobily, že britské letectvo odstartovalo program Short Term Strategic Aircraft (STSA), v kterém si vybralo C-17 jako prozatímní řešení nedostatku strategické přepravní kapacity než A400M vstoupí do služby. Následující zkušenosti s letouny C-17 vedly RAF k prodloužení původního pronájmu. 21. července 2004 oznámil Geoff Hoon, že RAF své čtyři stroje C-17 po skončení pronájmu odkoupí. Navíc si RAF objednala ještě jeden kus.

9. prosince 2004 jihoafrické letectvo oznámilo, že zakoupí osm strojů a šest opcí na A400M. Tím se Jihoafrická republika připojila k týmu Airbus Military jako průmyslový partner. Stroje měly být dodávány od roku 2013. (Objednávka však byla o pět let později zrušena.)

18. července 2005 chilské letectvo podepsalo memorandum o porozumění o nákupu tří letounů mezi lety 2018 a 2022.^[8] Tato objednávka byla ale později zrušena.^[9][10]

8. prosince 2005 si Malajsie objednala čtyři A400M, které nahradí její flotilu stárnoucích C-130.

Dalším potenciálním zákazníkem je Kanada. Na konci roku 2005 kanadské Ministerstvo národní obrany oznámilo, že 13 z celkem 19 stárnoucích strojů CC-130E bude nahrazeno 16 novými taktickými transportními letouny. Mezi typy, které by Kanada mohla nakoupit, patří mimo Airbusu A400 i Lockheed C-130J a Boeing C-17.

A400M se začal vyrábět v Seville v závodě EADS Spain (součást Airbus Military) v říjnu 2006 tempem tři letouny za měsíc. První zkušební let se očekával v druhém čtvrtletí roku 2008^[1], uskutečnil se ale až 11. prosince 2009 v Seville.^[6] Sériová výroba A400M byla zahájena v roce 2011 a první takto vzniklý stroj (výr. č. MSN007) byl zalétán 6. března.

A400M obdrželo certifikaci v březnu 2013. První letadlo bylo Francouzskému letectvu doručeno v srpnu téhož roku.

Služba

Přistání RAF Airbus A400M

Francouzské letectvo poprvé využilo A400M Operaci Serval 29. prosince 2013.^[11]

RAF svůj první letoun A400M (MSN015) převzalo v listopadu 2014. Dne 10. září 2015 bylo Royal Air Force prohlášeno za lídra flotily A400M, pokud jde o letové hodiny, přičemž bylo nalétáno 900 hodin během 300 letů s flotilou čtyř letadel. V březnu 2015 došlo k první operační misi RAF na základnu RAF Akrotiri na Kypru.

Německá Luftwaffe převzala svůj první A400M (MSN019) v prosinci 2014.

Vývoz

JAR

V prosinci 2004 Jihoafrická republika oznámila, že nakoupí osm letadel typu A400M v ceně zhruba 837 milionů eur, zároveň se vstupem do klubu Airbus Military jako průmyslový partner. Dodávky byly očekávány mezi roky 2010 a 2012.^[12][13] V roce 2009 Jihoafrická republika zrušila všech osm objednávek. Dne 29. prosince 2011 Airbus Military souhlasili s refundací plateb v plné výši – 837 milionů eur jihoafrické agentuře Armscor.^[14]

Ostatní

Airbus Military v roce 2006 nabídlo A400M Kanadě v tendru na 17 nových taktických letounů jako náhradu za staré letouny Lockheed C-130E.^[15] Kanada však místo toho objednala čtyři letouny Boeing C-17 Globemaster III s 17 Lockheed C-130J Super Hercules.^[16]

Turecko s 5,5 % podílem v programu A400M obdrželo svůj první letoun (MSN009) 4. dubna 2014.^[17]

V prosinci 2005 Malajsijské královské letectvo objednalo 4 A400M pro doplnění své flotily letadel Lockheed C-130 Hercules.^[18][19] První stroj (MSN022) převzalo v březnu 2015.

V listopadu 2016 začalo první A400M provozovat Španělsko.

Uživatelé

Operační rozsah A400M s 20 a 30 tunami při vzletu z Paříže

Uživatelé A400M k 30. červnu 2019

Datum	Země	Objednávky	Dodáno	Vstup do služby	Poznámky
27. května 2003	Německo Německo	53	37[2]	prosinec 2014	Objednávka snížena z 60 na 53 (plus 7 možností),[20] a se pokusí 13 integrovat do mezinárodní transportní aliance.[21]
	Francie Francie	50	19[2]	srpen 2013
	Španělsko Španělsko	27	13[2]	listopad 2016	Původní rozpočet €3,453M zvýšen na €5,493M v roce 2010.[22] Dodávka 13 letounů zpožděna na roky 2025–2030.[23]
	Spojené království Spojené království	22	22[24]	listopad 2014[25]	Objednávka snížena z 25 na "minimálně 22".[26]
	Turecko Turecko	10	10[2]	duben 2014[27]
	Belgie Belgie	7	6[2]	Prosinec 2020[28]
	Lucembursko Lucembursko	1	1	říjen 2020[29]	Umístěny v Belgii jako součást flotily více zemí.[30]
8. prosince 2005	Malajsie Malajsie	4	4[2]	březen 2015[31]	První země mimo NATO, která obstarala A400M. Poslední A400M dodán v březnu 2017.[31]
1. září 2021	Kazachstán Kazachstán	2[32]	0	Očekáváno 2024[32]	Dodávky naplánovány od 2024.[32]
18. listopadu 2021	Indonésie Indonésie	2 (4 možné)	0	Očekáváno 2026[33]	Dva A400M v konfiguraci MRTT byly objednány, aby posílily vojenskou leteckou přepravu země a možnosti tankování ze vzduchu; dopis o záměru obsahuje možnosti pro čtyři další letadla[34]
Celkem		178[2]	110[2]

Specifikace

Obecná charakteristika

• Posádka: 3–4 (2 piloti, možnost volby tří pilotů, 1 nákladový důstojník)
• Kapacita: 116 vojáků/výsadkářů
• Délka: 45,10 m
• Rozpětí: 42,40 m
• Výška: 14,70 m
• Nosná plocha: 225,10 m²

Hmotnosti

• Hmotnost prázdného stroje: 78 600 kg
• Max. vzletová: 141 000 kg
• Max. přistávací: 114 tun
• Užitečné zatížení: 37 000 kg
• Celkové množství paliva: 46,7 tun

Výkony

• Cestovní rychlost: 781 km/h
• Cestovní dostup: 11 300 m
• Max. operační výška: 12 200 m
• Dolet s max. nákladem: 3 300 km
• Dolet s 30 tunovým nákladem: 4 500 km
• Dolet s 20 tunovým nákladem: 6 400 km
• Dolet: 8 700 km
• Přeletový dolet: 9260 km
• Délka vzletu: 940 m (hm. letounu 100 tun, nezpevněná plocha, ISA, hladina moře)
• Délka přistání: 625 m ditto

Pohon

• 4 turbovrtulové motory EPI (EuroProp International) TP400-D6, 8 250 kW^[35][36]
• Digitální ovládání motorů
• Vrtule:
  • průměr 5,33 m, 8listé kompozitní Ratier-Figeac FH386
  • stavitelný úhel náběhu listů, plný revers

Ostatní

• Poloměr zatáčky (na zemi): 28,6 m
• Cena: kolem 100 milionů eur