Alois Piňos

Alois Piňos (2. října 1925 Vyškov – 19. září 2008 Brno) byl český hudební skladatel, publicista, hudební organizátor a pedagog. Patří mezi zakladatele tzv. české „nové hudby“, která se prosadila v šedesátých letech 20. století, tehdy byl jedním z jejích nejvýraznějších představitelů.

Profesor Alois Piňos
Základní informace
Narození	2. října 1925 Vyškov Československo Československo
Úmrtí	19. září 2008 (ve věku 82 let) Brno Česko Česko
Žánry	klasická hudba, elektroakustická hudba, happening a audiovizuální dílo
Povolání	hudební skladatel, muzikolog, hudební pedagog, učitel a spisovatel
Ocenění	Cena města Brna (2002)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příležitostně užíval uměleckého jména Alois Simandl Piňos, které vycházelo z rodného příjmení manželky Ludmily.^[1]

Život

V letech 1945–1949 vystudoval lesnický odbor Vysoké školy zemědělské v Brně. Hudební teorii a kompozici studoval nejprve soukromě u Viléma Blažka a Miroslava Barvíka. Absolvoval abiturientský kurz na konzervatoři v Brně u Viléma Petrželky a v roce 1953 dokončil studium kompozice na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně^[2] u Jaroslava Kvapila. Od roku 1953 působil na této škole jakož učitel hudební teorie a kompozice.

V roce 1969 se Piňos na JAMU habilitoval na základě Koncertu pro orchestr a mgf. pás a teoretické studie Vyvážené intervalové řady. V roce 1990 byl jmenován profesorem skladby.^[1]

Byl spoluzakladatelem „Tvůrčí skupiny A“, orchestru pro novou hudbu „Studio autorů“, sdružení „Camerata Brno“, uměleckého sdružení „Q“, Společnosti elektroakustické hudby a členem „Ateliéru '90 Praha“, pražské Umělecké besedy a české sekce Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu. Pomáhal organizovat festivaly „Expozice experimentální hudby“ a „Expozice nové hudby“. Byl žádaným členem mnoha mezinárodních skladatelských porot, vyučoval na mistrovských kurzech a přednášel na vysokých hudebních školách a na mezinárodních konferencích po celé Evropě. V letech 1984–1994 byl stálým docentem na Mezinárodních prázdninových kurzech pro Novou hudbu v Darmstadtu a pracoval i pro Westdeutscher Rundfunk Köln.

Na Janáčkově akademii múzických umění v Brně vychoval celou generaci nadějných mladých skladatelů. Mezi ně patří například Miloš Štědroň, Petr Kofroň, Jiří Kollert, Daniel Forró či Ivo Medek.

Dílo

Komponoval díla mnoha klasických hudebních žánrů. Od komorních a vokálních děl až po díla symfonická. Vedle toho se hluboce zajímal o netradiční formy. Vytvářel hudební happeningy, nové hudební divadlo, pódiové (scénické) produkce i audiovizuální kompozice. Jako jeden z prvních českých skladatelů se věnoval elektroakustické hudbě. Je také průkopníkem týmové kompozice. Spolu s Ivo Medkem a Milošem Štědroněm založil skladatelský tým, který vytvořil několik zajímavých kolektivních skladeb.

V době svých začátků pro něj byl charakteristický drsný a disonantní zvuk se sklonem ke grotesknosti, k určité bizarnosti až specifickénu humoru. V pozdější tvorbě se u něj objevily další jemně delikátní a křehké polohy, pro něž byla charakteristická zvuková svoboda, svébytná melodičnost, jakož i lidsky existenciální a obecná spirituální témata.

Vedle kompoziční a pedagogické činnosti se zabýval rovněž hudební teorií. Jeho nejznámějším dílem je monografie Tónové skupiny (Praha 1971, anglicky Brno 2001). V letech 1969–1989 byla jeho tvorba komunistickým režimem z ideologických důvodů umlčována.

Zajímavá hudební prvenství

• průkopník experimentální hudební kompozice kombinující hru orchestru s různými technickými prostředky, například s magnetofonovým páskem – Koncert pro orchestr a magnetofonový pásek z roku 1964
• týmová kompozice (1969–1971)
• průkopnická činnost na poli audiovizuálních děl
• hudba, jež byla vytvořena ze zvuků krápníků, jednalo se o tzv. speleofonii (1976)