Antonín Helméssen

Antonín Hellméssen, také Anton Helmessen (23. května 1854 Bezděkov, okres Roudnice nad Labem, 3. dubna 1930 Chiusa (Klausen), Itálie) byl česko-německý architekt, designér, pedagog a metodik užitého umění a uměleckého průmyslu. Působil ve Vídni, v Praze a v Innsbrucku, prosazoval hnutí moderního celostního umění Arts and Crafts, navrhoval práce architektonické, sochařské i drobné předměty užitého umění (keramika, knižní vazba a šperk).

Antonín Helméssen
Narození	23. května 1854 Bezděkov Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	3. dubna 1930 (ve věku 75 let) Chiusa Itálie Itálie
Národnost	německá
Vzdělání	architekt
Alma mater	Německá technika Praha
Povolání	výtvarník, výtvarný teoretik a pedagog
Ocenění	Řád železné koruny III. třídy
Choť	Gustava Helmessen (malířka)
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Život

Pocházel z rodiny Antona Helmessena staršího (* 1817 Milevsko-), c. a k. úředníka pozemkového úřadu a jeho manželky Hermíny, rozené Mazurové z Woinovits(* 1822).^[1] Strýc Elias Woinovits se proslavil jako voják rakouské armády, sloužil zprvu pod maršálkem Radeckým a za vojenské zásluhy byl roku 1889 povýšen do šlechtického stavu s predikátem z Jardolu ^[2]. Starší bratr se jmenoval Viktor (* 1852).

Antonín vystudoval architekturu na pražské německé Technice. V roce 1885 se podílel na založení a učebních osnovách Uměleckoprůmyslové školy v Praze a dále na ní vyučoval, vedl ateliér pto zpracování kovů a kursy kreslení a designu, včetně vyšívání (pro ženy), keramiku a šperk. Cestoval po Rakousku a Itálii. V letech 1898-1904 učil také kresbu perspektivy na Akademii výtvarných umění. Spolu s Karlem Krattnerem založil Spolek německých výtvarných umělců v Čechách. Roku 1904 nastoupil na místo ředitele státní odborné školy pro zpracování dřeva v Halleinu u Salcburku, v té době první vyšší odborné technické škole v Rakousko-Uhersku. V letech 1907–1912 řídil státní řemeslnou školu v Innsbrucku. Když roku 1913 odešel do výslužby, ocenil císař František Josef I. jeho zásluhy udělením Řádu železné koruny III. třídy.^[3] Poslední léta života strávil Helméssen s manželkou v Klausenu v jižním Tyrolsku, připojeném roku 1918 k Itálii.

Pomník V. J. Veita v Litoměřicích (1904)

Pomník Emanuela Maxe ve Sloupu, (1904)

Dílo

Pomníky

• Pomník právníka a poslance Franze Schmeykala, Česká Lípa (1899), podstavec zbořen r. 1947, bronzová socha od Julia Trautzla zničena^[4]
• Pomník sochaře Emanuela Maxe, Sloup v Čechách, Novoborská; autor medailonu Alois Bieber (1904)
• Náhrobek hudebního skladatele Eduarda Tauwitze v Praze na Olšanských hřbitovech
• Pomník hudebního skladatele Václava Jindřicha Veita v Litoměřicích, (1904), zbořen po r. 1945, busta se dochovala v muzeu

Design

Vzorník návrhů pro uměleckořemeslné a uměleckoprůmyslové výrobky

Teorie umění a kultury

Byl členem německého spolku pro povznesení kultury a společnosti. Nejdříve přispíval studiemi do tisku ediční řady přednášek této společnosti Sammlung gemeinnütziger Vorträge. Přednášel o uměleckém řemesle a propagoval hnutí Arts & Crafts. Přednášel v Uměleckoprůmyslové škole nebo v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Vyšly zde:

• Die k.k. Kunstgewerbeschule in Prag und ihre Lehrziele – C. a k. Uměleckoprůmyslová škola a její cíle (1894)
• Das Porzellan – (1897)
• Der neue Still im Kunsthandwerk(1898) – o novém stylu v uměleckých řemeslech
• Moderne Wohnräume (1899) – o moderním bydlení a bytové architektuře
• Die k.k. Kunstgewerbeschule in Prag und ihre Lehrziele – C. a k. Uměleckoprůmyslová škola a její cíle (1894)
• Das Porzellan (1897)
• stati o architektuře v časopise Die deutsche Arbeit (od roku 1905), věnoval se kritice historismu a secese, prosazoval racionální architekturu na principech architektů Gottfrieda Sempera a Otty Wagnera.