Apostase v křesťanství

Apostase (z řečtiny) je v křesťanství chápána jako dobrovolný odpad od křesťanské víry.

Julianus, římský císař (361-363), byl vychován jako křesťan, po nástupu na trůn však církev opustil a prosazoval návrat k pohanství

Právní vymezení

V římskokatolickém církevním právu je chápána jako zločin,^[1] jehož se dopustí ten, kdo odstoupí od křesťanství, navíc je v kanonickém právu za apostatu (tedy odpadlíka) považován i člověk, který svévolně vystoupil z duchovního stavu, jestliže před tím obdržel vyšší svěcení. Kanonické právo tak jedná s kněžími podobně jako moderní zákony s příslušníky armády, které jsou pro svévolné opuštění funkce označováni jako dezertéři.

Historie

Historicky odpadlictví odsuzoval již např. Tomáš Akvinský^[2], který podal zdůvodnění, proč mohou být odpadlíci trestáni. Odpadlictví bylo nejprve trestáno církevními soudy samostatně, později začalo být považováno za rovnocenné s kacířstvím, trestem za odpadlictví je exkomunikace^[3] a ztráta církevního úřadu.^[4][5] Tato exkomunikace znamená mj. ztrátu nároku na křesťanský pohřeb.

Při spojení státu s církví byla apostase považována i za státní zločin,^[6] který byl nejčastěji trestán konfiskací majetku.^[zdroj?] Z hlediska státu byl za apostatu považován pouze odpadlík, nikoli tedy člověk odstoupivší od duchovního stavu.^[zdroj?]

Významní apostaté

• Julianus – římský císař samostatně vládnoucí 361–363