Boulevard périphérique

Boulevard périphérique (česky obvodový bulvár) je městský okruh kolem Paříže. Zkráceně se nazývá též Périphérique. Rozlišuje se na Boulevard périphérique intérieur – vnitřní obvodový bulvár (jízdní pruhy ve směru hodinových ručiček) a Boulevard périphérique extérieur – vnější obvodový bulvár (jízdní pruhy proti směru hodinových ručiček). Byl postupně vystavěn v letech 1954–1973, čímž se zabývá část dokumentu Dálnice lámající rekordy.^[1]

Boulevard périphérique

Jeho celková délka činí 35 kilometrů a zastavěná plocha je 1,38 km². Na dvou místech překračuje Seinu (přes mosty Pont aval a Pont amont). Přemostění seřaďovacího nádraží si vyžádalo postavit Massénův most, nejdelší v celé Paříži (492 metrů). V průměru bylo postaveno kolem 10 mostů nebo tunelů ročně, což je rekord, který dopravní stavitelství zatím nepřekonalo.^[1]

V roce 2002 činil denní provoz 1,1 až 1,2 miliónu vozidel, z čehož bylo 89 % osobních automobilů, 7 % nákladních automobilů a 4 % motocyklů. Okolo roku 2020 to bylo již přes 500 miliónů vozidel ročně, tedy v průměru skoro 1,4 miliónu denně (nejvíce v Evropě).^[1] Périphérique má místy až osm jízdních pruhů v obou směrech, přesto je během dopravní špičky pravidelně přetížen.

Na tento obchvat jsou napojeny všechny dálnice vedoucí do hlavního města, což jsou skoro všechny hlavní francouzské dálnice. A1 vede z Lille, A4 z Remeše a Štrasburku, A5 z Dijonu, A6 z Lyonu, A77 z Nevers, A10 z Orléans, A13 z Rouenu a A16 z Amiens. Každá hlavní křižovatka nese označení podle bývalé brány (Porte), která byla součástí starých hradeb. Périphérique obepíná celé hlavní město a v podstatě kopíruje hranici města. Výjimku tvoří pouze Vincenneský lesík na jihovýchodě a Boulogneský lesík na jihozápadě, které sice leží až za ním, ale jsou administrativně součástí Paříže. Až na několik výjimek samotný Périphérique neleží na území Paříže.

Historie

Na místě dnešního silničního okruhu vznikla v 1. polovině 19. století tzv. Zone non aedificandi, která byla součástí nového městského opevnění obepínající území, na kterém se rozkládá dnešní Paříž. Na konci 19. století si v této zóně vybudovala městská chudina nozouvá přístřeší. Po odstranění hradeb po roce 1919 se plánovalo vybudovat ze zóny zelený pás kolem města, avšak k tomu nedošlo. Nakonec bylo volné prostranství využito k postavení městského okruhu.

Výstavba započala v roce 1954 a 35 km dlouhý okruh byl definitivně dokončen po opakovaném odkladu 25. dubna 1973. Okruh byl vybudován převážně na povrchu, pouze v místech, kde protíná městské parky Vincenneský a Boulogneský lesík, byl zahlouben do podzemí. Rovněž v místech, kde jsou obytné oblasti příliš blízko, vede v tunelech. Protože na dvou místech překračuje řeku Seinu, byly postaveny mosty Pont aval (1964–1968) a Pont amont (1967–1969). Obchvat kopíruje hranici Paříže a odděluje tak město od předměstí, které tvoří souvislou zástavbu.

Výjimky z obvyklých pravidel

Silniční značení

Boulevard périphérique má sice zpravidla osm jízdních pruhů, ovšem z hlediska klasifikace je to běžná okresní silnice (route départementale), navíc nejvyšší povolená rychlost je zde jen 80 km/h (na obvyklých okresních silnicích je to přitom 90 km/h a dálnicích 130 km/h). Ovšem reálná průměrná rychlost činí ve všední dny pouhých 43 km/h.

Další výjimkou je pravidlo, že automobily vjíždějící na okruh po připojovacích pruzích, mají přednost před těmi, kteří na obchvatu jedou. Řidiči jedoucí v pravém pruhu proto musejí neustále brzdit, dávat přednost a dodržovat pravidlo zipu. Toto opatření má tři hlavní důvody. Jednak je to již dlouholetá zavedená praxe, dále jsou z důvodu nedostatku prostoru připojovací pruhy velmi krátké a rovněž se tím zajistí větší plynulost dopravy. Na silnicích, které se na Périphérique napojují, nevznikají zácpy a na samotném obchvatu zůstává provoz v pohybu.

Schéma městského obchvatu s vyznačením bran