Chatyň

běloruská vesnice v Minské oblasti vypálená nacisty v roce 1943 From Wikipedia, the free encyclopedia

Chatyňmap
Remove ads

Chatyň (bělorusky/rusky Хатынь) je zaniklá obec v Bělorusku, v Minské oblasti.[1] V roce 1943 měla 157 obyvatel.

Stručná fakta Chatyň, Poloha ...
Thumb
Sousoší „Nepokořený člověk“ sochaře S. I. Selichanova (1969) v centru památníku vypálené obce Chatyň

Během druhé světové války 22. března 1943[1] obec přepadly oddíly zejména ukrajinských, ale i místních kolaborantů a jednotek Waffen-SS. Všichni obyvatelé byli upáleni zaživa ve stodole obložené slámou. Smrti ve stodole uniklo 7 dětí a jeden dospělý. Obec po skončení války nebyla obnovena.

Remove ads

Masakr

Předehra

Po obsazení Běloruska nacistickými vojsky se v rozsáhlých oblastech postupně rozvinulo partyzánské hnutí, proti němuž se německá moc snažila zakročit. 22. března 1943 byl konvoj motorových vozidel 1. kompanie 118. praporu Schutzmannschaft zasažen partyzánskou palbou asi 6 km západně od obce. Při přepadení zahynuli čtyři důstojníci včetně velitele jednotky, německého kapitána Hanse Woellkeho.[2] 118. prapor následně napadl blízkou obec Kozyry a zavraždil zde 30 lidí, kteří v lese připravovali dřevo.[3]

Vypálení obce

V odpoledních hodinách kolem 14:00 jednotky 118. pomocného policejního praporu Schutzmannschaftu, s podporou 2. brigády SS Dirlewanger[1] obklíčili obec. Policejní prapor tvořili dobrovolníci různých národností, Ukrajinci, Bělorusové, Lotyši a Litevci. Následně začali vyhánět všechny obyvatele obce z jejich domů a shromažďovat je ve stodole, kterou obložili slámou, uzavřeli a zapálili. V davu následně propukla panika a lidé se pokusili vyrazit vrata stodoly. Hořící lidé vybíhající ze stodoly však byli zabiti palbou z kulometu. Zahynulo 149 lidí, včetně 75 dětí do 16 let.[1] Obec byla následně vyrabována a vypálena do základů. Bylo vypáleno 26 domů i s užitkovými stavbami.[4]

Masakr pouze „zázrakem“ přežilo 8 lidí. 3 děti – Vladimir Jackevič, jeho sestra Soňa a Alexandr Želobkovič se při přepadení vesnice skryly.[5] Sedmiletý Viktor Želobkovič přežil požár ve stodole přikrytý mrtvým tělem své matky. Dvanáctiletý Anton Baranovskij ležel mezi mrtvými zasaženými palbou z kulometu se zraněnou nohou a předstíral mrtvého. Jediným dospělým, který přežil, byl šestapadesátiletý kovář Juzif Kaminskij, popálený a zraněný se probral ve spálené stodole po odchodu nacistů. Mezi spálenými údajně našel svého těžce raněného syna, který však zemřel v jeho náručí. Dvěma popáleným dívkám Marii Fedorovičové a Julii Klimovičové se podařilo uniknout z hořící stodoly a doběhnout do lesa, kde se jich později ujali obyvatelé obce Chvorosteni. I tuto vesnici však nacisté vypálili a obě dívky zahynuly.[5]

Německé akce proti běloruským vesnicím v oblasti byly součástí protipartyzánské operace „Winterzauber“.

Thumb
Památník se jmény vypálených běloruských vesnic
Remove ads

Vypálené obce

Bělorusko (tehdy Běloruská sovětská socialistická republika) patřila mezi části Sovětského svazu, kterou nacisté okupovali jako jednu z prvních v průběhu léta 1941 a zároveň toto území téměř celé drželi až do začátku léta 1944. Z 9200 běloruských obcí bylo 5295 nacistickými jednotkami částečně nebo zcela vypáleno. 243 vesnic ve Vitebské oblasti bylo během války vypáleno dvakrát, 83 třikrát a 22 dokonce čtyřikrát nebo vícekrát. V Minské oblasti bylo dvakrát vypáleno 92 vesnic, třikrát 40 vesnic, 9 vesnic vypálila nacistická vojska čtyřikrát a 6 dokonce 5 a vícekrát. V Bělorusku zahynulo během německé okupace 2 230 000 lidí, tedy téměř čtvrtina tehdejšího obyvatelstva země.[6] Tyto ztráty přesahují ztráty USA, Spojeného království a Francie v celé druhé světové válce dohromady.

Remove ads

Památník

5. července 1969 byl na místě vypálené obce odhalen památník, který má připomínat nacisty vypálené obce.[1] Tvoří ho jednoduché sochařské formy, které tvoří stručnou architektonickou kompozici s pamětními deskami, věčným ohněm a sousoším „Nepokořený člověk“. Sousoší bylo inspirováno osudem místního kováře Juzifa Kaminského, který přežil požár stodoly. Autory památníku jsou architekti J. M. Grado, V. P. Zankovič, L. M. Levin a sochař S. I. Selichanov. V roce 1970 za toto dílo získali Leninovu cenu.[7] Existují i spekulace, že místo pro památník mohlo být vybráno pro jazykovou podobnost s místním jménem Katyň, kde byly v roce 1940 zmasakrovány tisíce polských důstojníků příslušníky NKVD.[8] Podobnost mohla sovětským orgánům sloužit pro oklamání zahraničních delegací, mimo jiné i v případě návštěvy amerického prezidenta Richarda Nixona v roce 1974.[9] Památník navštívil i Fidel Castro, Rádžív Gándhí, Jásir Arafat nebo Ťiang Ce-min.

Trest

Velitel jedné z čet 118. praporu Schutzmannschaftu, Ukrajinec Vasyl Meleško, byl odsouzen sovětským soudem za odpovědnost na vypálení obce a v roce 1975 byl popraven.[10] Náčelník štábu, Hryhorij Vasjura byl popraven v roce 1987. V Německu za tuto masovou vraždu nebyl nikdy nikdo potrestán.

Thumb

Odkazy

Loading related searches...

Wikiwand - on

Seamless Wikipedia browsing. On steroids.

Remove ads