Divoká honba

Divoká honba či Štvaní je v evropských pověstech označení pro skupinu démonických bytostí, často považovaných za duše zemřelých či lovce, které se se svým vůdcem prohání po obloze či zemi, a to nejčastěji v noci. Víra v Divokou honbu je pravděpodobně germánského původu, ale pronikla i do kultury keltské, slovanské a románské.^[1]

Peter Nicolai Arbo, Aasgaardreien, 1872, zobrazení skandinávského podání Divoké honby

Na tento článek je přesměrováno heslo Divoký hon. Možná hledáte: Zaklínač 3: Divoký hon.

Kromě zemřelých či lovců může být průvod tvořen také vojáky nebo vílami a často je doprovázen psy. Vůdcem Honby může být například král Herla, lovec Herne, velšský vílí král Gwyn Ap Nudd, král Artuš nebo Dietrich z Bernu. Jako vůdce Honby často vystupuje také germánský bůh Wodan či jeho severský protějšek Ódin. Podle Claude Lecouteuxe však tento motiv není původní.^[2] V některých případech je Honba vedena také ženskými postavami jako Diana, Holda nebo Perchta.^[3]

Podle Motif-Index of Folk Literature Stitha Thompsona náleží Divoká honba do skupiny E501. Kategorie E označuje příběhy o zemřelých, podkategorie E500 příběhy o přízračné armádě.^[4]

Prameny

Divoká honba se poprvé objevuje ve středověkých pramenech, nejvýznamnější jsou zmínky Orderica Vitala a Waltera Mapa. Orderic Vitalis v sedmé knize svých Církevních dějin z 12. století popisuje setkání faráře s Honbou složenou z různých bytostí, převážně zemřelých, vedených králem Herlechinem. Walter Map v De nugis curialium z 12. století vypráví o bretonském králi Herlovi, pravděpodobně totožném s Ordericovým Herlechinem, který se dostal se svou družinou na svatbu krále trpaslíků a po návratu z ní zjistí že uběhlo dvě stě let, nesmí sesednou z koní a musí se toulat po světě.^[5]

Česko

V Česku se pověsti o Divoké honbě objevují spíše v Čechách než na Moravě a to především v okrajových lesnatých oblastech. Honba má zpravidla podobu vojska mrtvých které povstává na Dušičky či Štědrý den, šikuje, cvičí ve zbrani nebo hoduje u ohně a okolo půlnoci táhne za doprovodu bubnů.^[6] Martin Stejskal s tímto fenoménem spojuje také hraničníka, lesního démona v podobě muže v šedém, na kterého se věřilo v okolí České Třebové nebo lesního ducha (německy Waldschütz) který byl znám na Kraslicku a obcházel o půlnoci lesy a tloukl do stromů.^[7]

Norsko

Oskoreia je skandinávská, především norská, forma divokého honu, v podobě skupiny jezdců složených maskovaných mužů či přízraků, kteří se objevují během vánočního dvanáctidenní. Jízda může probíhat ve vzduchu i na zemi, jezdci někdy také unáší koně ze stájí a vrací je zbrocené potem, kradou jídlo a vyprazdňují sudy piva, jejichž obsah nahrazují vodou. V mnoha podáních se zmiňuje, že členové oskoreii jsou nečistí mrtví lidé, jako opilci a vrazi, kteří čekají na soudný den. Lidé, kteří se s okroreiou setkají zjistí, že se nachází daleko od své původní lokace.^[8]

Za vůdkyni oskreie bývá označována žena jménem Guro Rysserova („Gudrun Koňský ohon“). Podle jedné balady se s oskoreiou setkal i hrdina Sigurd, kterého se Guro zeptala, zda bych radši byl posledním v nebi či prvním v její jízdě. Sigurd si zvolil druhou možnost. Guro je pravděpodobně totožná s Gudrun/Kriemhildou z Poetické Eddy, respektive Písně o Nibelunzích, jejíž manželem je zmiňovaný Sigurd/Siegfried. Tato postava také, v Sáze o Sturlunzích, vystupuje jako žena na šedém koni, která přichází z Náströndu, tedy podsvětí. Podle historika Clauda Lecouteuxe je víra v oskoreiu pozůstatkem kultu ženských božstev zvaných dísy, které byly spojovány se zimními svátky a mrtvými.^[8]

Existují také alternativní označení, kombinující výraz reia, „jízda“, a podobné, s dalšími slovy, příkladem je julereia (z jule, „vánoce, jule“), trettenreia (z tretten, „třináct“, odkazující na třináctý den zimy), fossareia (odkazující na vodního ducha zvaného fossegrim) nebo imridn (z výrazu imbredagene odkazujího na předvánoční půst). Mohou se objevovat také na svátek svaté Lucie, poté se nazývají Lussiferdi, „Luciini jezdci”. K různým místním názvům patří Hoskelreia (Telemark, Aust-Agder, Vest-Agder), Joleskreidi (Sogn a Fjordane), Jolesveinane (Valdres) a Lussi (Rogaland).^[8]