Dvanáct křesel (román)

Dvanáct křesel (rusky Двенадцать стульев) je satirický román sovětské autorské spisovatelské dvojice Ilf a Petrov z roku 1928, v němž hlavní postava Ostap Bender s kumpánem Hypolitem Vrabčinským hledají poklad diamantů, který má být ukryt v křeslech někdejší šlechtické rodiny.

Dvanáct křesel
Autor	Ilf a Petrov
Původní název	Двенадцать стулев
Překladatel	Josef Dýma, Naděžda Slabihoudová
Země	Sovětský svaz
Jazyk	ruština
Žánr	satira
Vydavatel	ZiF
Datum vydání	1928
Česky vydáno	1933
Předchozí a následující dílo
Zlaté tele
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vznik, vydání a ohlas díla

Oděsští novináři a kolegové z redakce novin Gudok Jevgenij Petrov a Ilja Ilf se poprvé spojilo při psaní knihy Dvanácti křesel. Námět jim podle jejich pamětí přinesl Jevgenijův bratr, spisovatel Valentin Katajev.^[1] Práce na knize trvala od září do konce roku 1927.^[2] V létě 1928 knihu vydalo nakladatelství ZiF.^[3] Až do roku 1938 se ale text románu dále vyvíjel, v dalších vydáních autoři některé epizody doplnili nebo přepsali.^[4]

Na děj Dvanácti křesel volně navazuje další román Ilfa a Petrova Zlaté tele, v němž se vrací postava Ostapa Bendera.

Po prvním vydání se sovětská kritika knize téměř nevěnovala.^[5] V roce 1948 sekretariát Svazu sovětských spisovatelů označil vydání Dvanácti křesel a Zlatého telete za hrubou chybu.^[6] Knihy Ilfa a Petrova se dostaly na index až do roku 1956, kdy v chruščovovské éře znovu vyšly v nakladatelství Chudožestvěnnaja litěratura.^[7]

Dnes je román považovaný za jeden z vrcholů sovětské literární satiry meziválečné doby. Ostap Benděr bývá srovnáván s Haškovým Švejkem nebo Gogolovým Čičikovem z Mrtvých duší.^[8]

Do češtiny Dvanáct křesel poprvé přeložil Josef Dýma a kniha vyšla nákladem Otto Girgala v roce 1933. Druhý překlad od Naděždy Slabihoudové vychází česky opakovaně již od roku 1959.^[9]

Děj

Podvodník Ostap Bender se seznámil s bývalým šlechtickým maršálkem Ippolitem „Kisou“ Vorobjaninovem (v překladu Naděždy Slabihoudové Hypolit Vrabčinský), který se od své tchyně dozvěděl, že poklad jejich šlechtické rodiny byl ukryt před bolševiky do jednoho z dvanácti křesel v jejich jídelně. Křesla ale bolševici zkonfiskovali. Bender s Vorobjaninovem je začali hledat. Křesla ale byla v dražbě rozprodána do různých míst země. Při putování po jejich stopách zažívají hrdinové nejrůznější komické příběhy.

Postupně objevili jedenáct křesel, ale ani v jednom z nich poklad nenašli. Poslední křeslo se dostalo do nového klubu železničářů v Moskvě. Vorobjaninov Bendera v noci před cestou do klubu zabil, aby se nemusel o kořist dělit. V klubu ale zjistil, že poklad již nedlouho před ním našel a vyzvedl tamní hlídač.

Adaptace

Kniha se stala předmětem celé řady divadelních a filmových adaptací.

Film

• Česko-polský film uvedl režisér Martin Frič jako první přepis v roce 1933 ve snímku Dvanáct křesel s Vlastou Burianem v roli holiče Ferdinanda Šuplátka, který křesla zdědil po tetě z Varšavy. vytvořené podle Kisy Vorobjaninova. Ostap Benděr se ve filmu jmenuje Vladislav Klepka a hrál ho polský herec Adolf Dymsza.
• Německý film Třináct křesel česko-rakouského režiséra E. W. Ema (1938).
• Americký film režiséra Mela Brookse Dvanáct křesel z roku 1970 patří k nejvěrnějším přepisům předlohy, hlavní roli hrál Frank Langella.
• Sovětský film Dvanáct křesel natočil režisér Leonid Gajdaj (1973) s Arčilem Gomiašvilim v hlavní roli.
• Čtyřdílný sovětský televizní seriál Dvanáct křesel (1976), Ostapa Bendera hrál Andrej Mironov.

Památky

Kolem 10 soch a pomníků v Rusku i na Ukrajině (Petrohrad, Pjatigorsk, Starobilsk, Elista, Jekatěrinburg a Komariv, Melitopol).