Eduard Tesár

Eduard Tesár (19. června 1922^[1] Budapešť – 20. února 1951 Bratislava) byl slovenský úředník a protikomunistický odbojář odsouzený v politickém procesu komunistickým režimem k trestu smrti a v roce 1951 popraven.^[2][3]

Eduard Tesár
Narození	19. června 1922 Budapešť Maďarsko Maďarsko
Úmrtí	20. února 1951 (ve věku 28 let) Bratislava Československo Československo
Národnost	slovenská
Ocenění	státní cena Jozefa Miloslava Hurbana (2021; Bratislavský hrad) Řád Ľudovíta Štúra 1. třídy (2022; Reduta)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

Narodil se v roce 1922 v Budapešti.^[4] Dětství a mládí prožil v Trenčíně, kde také studoval na gymnáziu.^[5][6] Byl rovněž angažován v místnímu skautu.^[7] Během druhé světové války se za existence Slovenského štátu zapojil do činnosti Hlinkovy mládeže a podle některých zdrojů nacistům pomáhal s odhalováním členů protinacistického odboje.^[8][9] Podle jiných zdrojů měl ale činit pravý opak a ve skutečnosti významně pomoci protinacistickým odbojářům.^[10][11] V té době se živil jako zaměstnanec Župného úřadu v Trenčíně. Studoval rovněž na škole Vyšší vůdcovské škole Milana Hlinku v Bratislavě. Z té měl být později vyloučen.^[10] Poté pracoval na místním okresním národním výboru a zřejmě od roku 1946 začal pracovat na Povereníctve vnútra v oddělení pasů a víz,^[12] díky čemuž měl přístup k řadě důležitých dokumentů (ty poté poskytoval spolupracovníkům v odboji).^[13][14][15] Na oddělení přitom pracovala i jeho žena Alice. V té době již žil v Bratislavě.^[11]

Symbolický náhrobek E. Tesára na Čestném pohřebišti v Ďáblicích

Ještě před komunistickým převratem v únoru 1948 se stal členem protikomunistické odbojové skupiny Biela légia.^{[16][17][18][19]} Tu posléze pomáhal organizovat. V rámci své činnosti pomáhal například při přechodech emigrantů do Rakouska či se podílel na nelegálním radiovém vysílání na Slovensku. Postupem času však došlo k odhalení skupiny, když se do ní podařilo proniknout agentovi vojenského obranného zpravodajství.^[20] Poté byl Tesár v lednu 1949 zatčen, ve vazbě mučen, a v politickém procesu konaném v květnu 1949 odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody.^[14] Po odvolání státního prokurátora byl rozsudek v září 1950 změněn na trestu smrti; generální prokuratura tak rozhodla po nátlaku ze strany KSČ.^[21] Na začátku roku 1951 odmítl prezident Klement Gottwald udělit prezidentskou milost. Popraven tak byl v únoru 1951 spolu se svými spolupracovníky Antonem Tunegou a Albertem Púčikem.^[13][22][23] Pohřben byl na hřbitově v Martine. V procesu bylo přitom odsouzeno dalších asi pět desítek osob, řada z nich k dlouholetým trestům odnětí svobody.^{[24][25][26][27]}

Spor o vyznamenání

Při příležitosti 70. výročí jeho úmrtí uctil jeho památku v únoru 2021 Předseda Národní rady Slovenské republiky Boris Kollár.^{[28][29][30][31]} V září 2021 mu poté Kollár udělil cenu Jozefa Miloslava Hurbana.^[32] Jeho památku uctil rovněž slovenský premiér Eduard Heger.^[33] V květnu 2022 byl spolu s Tunegou a Púčikem oceněn Řádem Ľudovíta Štúra I. třídy, když mu vyznamenání udělila in memoriam slovenská prezidentka Zuzana Čaputová.^[34][35] Ta mu jej udělila za zásluhy o demokracii a její rozvoj a za obranu lidských práv a svobod.^[36][37] Nedlouho poté ovšem za tento krok byla kritizována (například předsedou strany SMER-SD a bývalým slovenským premiérem Robertem Ficem)^[38][39][40] vzhledem k tomu, že měl podle některých zdrojů být klerofašista a odpůrce Slovenského národního povstání (přestože jiné zdroje tvrdí přesný opak).^[11][41] Prezidentka se poté za udělení vyznamenání omluvila.^{[38][42][43][44]} Naopak bývalý evropský komisař a bývalý předseda KDH Ján Figeľ udělení vyznamenání obhajoval.^[45][46][47] Jeho památku připomíná rovněž slovenská poslankyně Evropského parlamentu za KDH Miriam Lexmann^[48] a představitelé katolické církve.^[49][50]

Existuje více pamětních desek připomínajících jeho památku, jedna se nachází například na budově trenčínského gymnázia.^[51][52] I na jeho počest pak byla založena Nadace Tunegu, Púčika a Tesára.^[53][54]