Expedice Terra Nova

Expedice Terra Nova nebo oficiálně Britská antarktická expedice (1910) (British Antarctic Expedition) byla objevitelská a vědecká expedice pod vedením Roberta Falcona Scotta, jejímž hlavním cílem bylo dosáhnout jižního pólu. Pětičlenná Scottova skupina sice na pól došla, ale o prvenství je připravila norská výprava Roalda Amundsena, a všichni její členové na zpáteční cestě zahynuli.

Scottova skupina na jižní točně 18. ledna 1912: Oates, Scott a Wilson stojící, Bowers a Evans sedící

Trasa výpravy Terra Nova červeně, trasa Amundsenovy výpravy zeleně

Cílové družstvo

• Robert Falcon Scott (1868–1912) – vedoucí výpravy
• Edward Wilson (1872–1912)
• Edgar Evans (1876–1912)
• Lawrence Oates (1880–1912)
• Henry Bowers (1883–1912)

Průběh expedice

Loď Terra Nova (1911)

Scott byl zkušený polární vůdce, již dříve, v letech 1901–1904 vedl v Antarktidě expedici Discovery. Nová expedice pojmenovaná podle lodi Terra Nova byla soukromým podnikem financovaným z příspěvků veřejnosti doplněných o vládní grant. Kromě snahy dosáhnout točny měla výprava obsáhlý vědecký program a prozkoumala Viktoriinu zemi a Transantarktické pohoří. Pokus o prozkoumání Země krále Eduarda VII. byl neúspěšný, naopak cesta na Crozierův mys v červnu a červenci 1911 představovala první úspěšný dlouhý přesun provedený pomocí saní během antarktické zimy.

Na pól vyrazila Scottova výprava na počátku antarktického léta 1911/12 (přesně 1. listopadu 1911), z Rossova ostrova po Rossově šelfovém ledovci, v trase předchozího pokusu Expedice Nimrod. V téže době se vydali na jih také Norové, a to z Velrybí zátoky na druhém konci šelfu. Jednalo se tedy o skutečný závod, kdo dosáhne jižního pólu první. Amundsen měl výhodu o něco kratší vzdálenosti základního tábora od pólu (o 111 km, tj. cca o 8 %) a dřívějšího startu (o 11 dní), ale na rozdíl od Scotta šel dosud zcela neprobádaným územím.

Britská skupina postupovala z různých důvodů pomaleji, měli potíže s tažnými poníky a nadměrně je zdrželo i hledání cesty po Beardmoreově ledovci do vysoko položeného vnitrozemí kontinentu. Zde se podpůrná část skupiny odpojila k návratu na základnu, zatímco pro závěrečný útok na pól zůstal sám Scott se čtyřmi muži. Do cíle nakonec došli 17. ledna 1912, ale už den předtím zahlédli v dálce na obzoru sněhovou mohylu a další známky toho, že byli předstiženi. Na místě pak našli vzkaz od Amundsenovy výpravy, která sem dorazila o víc než měsíc dříve (přesně o 34 dní), a nyní už měla za sebou většinu cesty zpět do svého základního tábora. Scotta a jeho druhy, vysílené a zklamané, oproti tomu čekala ještě celá klopotná cesta a hrozba zhoršení počasí, k němuž pak skutečně došlo.

První tragédie přišla při sestupu z Beardmoreova ledovce, kde se Evans po pádu zranil na hlavě, později začal být zmatený, a nakonec upadl do bezvědomí a zemřel. Pak se začal zhoršovat stav Oatese, který pro své omrzliny přestával být schopen pochodu. Nakonec se rozhodl obětovat svůj život a vypotácel se ze stanu umrznout do vánice, aby zvýšil naději zbylých tří přátel na záchranu. Přesto se jim nepodařilo včas dostat k dalšímu stanovišti se zásobami a někdy koncem března 1912 ve sněhové bouři na Rossově ledovci zemřeli celkovým vyčerpáním i Scott, Wilson a Bowers.

Z různých důvodů, částečně i vlivem špatné organizace, se nikdo z Rossova ostrova nevydal včas Scottově skupině naproti, než přišla antarktická zima. Ostatky Scotta a jeho dvou společníků tak byly nalezeny až počátkem dalšího léta, v listopadu 1912. Svět se pak o jejich osudu dozvěděl teprve v únoru 1913, když se loď Terra Nova vrátila do civilizace (na Nový Zéland).

Tragičtí hrdinové

Obraz sebeobětování kapitána Oatese

Po mnoho let po své smrti byl Scott a jeho druhové vnímáni především jako tragičtí hrdinové. Jejich příběhem byl dokonce do značné míry zastíněn úspěch norské výpravy, která pólu i návratu dosáhla poměrně hladce a bez velkých obtíží. Amundsenovi bylo navíc vytýkáno, že Brity „obelstil“, když do poslední chvíle tajil svůj úmysl dobýt jižní pól (jeho expedice byla původně arktická), a Scotta (který to naopak plánoval dlouhodobě) tím pak vlastně „donutil“ k riskantnímu závodu o dosažení tohoto vysněného cíle.

Osud expedice Terra Nova byl plasticky a podrobně zdokumentován nalezenými fotografiemi a deníky. K nejsilnějším momentům patří dobrovolná smrt Lawrence Oatese, který se obětoval pro své druhy, a poslední záznamy a dopisy Roberta Scotta psané při vědomí blízké smrti.

Na jižním pólu (resp. 100 metrů od něj) dnes stojí americká polární stanice nazvaná na počest obou výprav „Amundsen-Scott“.

Návrat z pólu

Příčiny neúspěchu

Heroické vnímání expedice se časem proměnilo ve střízlivější hodnocení, které připouští i řadu chyb ze strany organizace výpravy. Výsledná tragédie je připisována jejich kombinaci se smůlou na mimořádně nepříznivé počasí.

Již ze srovnání s Amundsenovou výpravou je patrné, že Britové zvolili nevhodný materiál oblečení (látkové) a nevhodná tažná zvířata – převážně sibiřské poníky a jen jako doplněk psy. Poníci však byli těžcí, stále se propadali do hlubokého sněhu a někteří se i utopili po proboření ledu, navíc bylo potřeba jim vézt mnoho krmiva, a nakonec museli být utraceni. To vše Brity jednak zdrželo, a také ztráceli více sil, neboť pak museli táhnout náklad sami. Norové naproti tomu využili severských zkušeností převzatých od Inuitů – poměrně tenké, vzdušné, ale výhřevné kožešinové oděvy, a lehké sáně tažené výlučně psy, které navíc Amundsen neměl na rozdíl od Scotta morální zábrany v nouzi použít i jako potravu. Celkově lépe připravenému a vybavenému Amundsenovi však také přálo štěstí, že cestou z Velrybí zátoky neznámým terénem objevil poměrně schůdnou cestu do vnitrozemí přes ledovec, posléze nazvaný po Axelu Heibergovi.

O nebezpečném zpoždění Scottovy skupiny už při cestě na pól svědčilo, že 9. ledna se nacházela teprve v podobné fázi jako jejich předchůdci o 3 roky dříve, když se Ernest Shackleton rozhodl k návratu. Scott byl však tak odhodlán na pól dojít, že i přes tento varovný fakt pokračoval dál.

Jako Scottova chyba je též zpětně vnímáno rozhodnutí na poslední chvíli zvýšit počet členů cílového družstva ze 4 na 5 – tím se snížil podíl zásob na hlavu i komfort ve stanu. Bowers, který se měl původně vrátit na základnu, navíc už měl zanechány lyže pod ledovcem, takže na pól i zpět musel jít pěšky.

Dodatečně se také ukázalo, že nutriční hodnota potravin, které měli k dispozici, byla celkově nedostatečná, prakticky jen poloviční pro výkon potřebný k překonání Transantarktické bariéry a jen o málo lepší pro pochod po Jihopolární plošině. To přirozeně vedlo ke ztrátě sil a vyhladovění. Dále, jejich nádoby na topný olej nebyly dostatečně zabezpečeny proti vypařování při vystavení slunečnímu svitu. Amundsen oproti tomu věděl, že je potřeba mít je zaletovány.

K nezaviněným nešťastným okolnostem pak patřil nečekaně brzký nástup zimy, který ztěžoval výpravě celou zpáteční cestu, a zejména mnohadenní prudká sněhová bouře, která nakonec znemožnila vysílenému Scottovi a jeho zbylým dvěma druhům dojít pouhých 18 km k předsunutému skladišti zásob a zachránit si tak život. Je však také třeba dodat, že toto stanoviště měli Britové umístěno podstatně dále od pólu než původně plánovali a než Norové na své trase (i proto, že tažní poníci nebyli schopni dál dojít) – další chyba, která mohla rozhodnout o jejich přežití.

Konečně došlo k organizačním nejasnostem a nepředloženým komplikacím ohledně vyslání podpůrné skupiny se psy Scottovi naproti. Nakonec k setkání vůbec nedošlo. Apsley Cherry-Garrard a psovod Gerov setrvali ve skladu zásob One Ton do 10. března a pak se vzhledem k ubývání zásob a zhoršování počasí i vlastní kondice obrátil k návratu. Cherry-Garrard si později vyčítal, že při jiných rozhodnutích měl třeba šanci Scotta se společníky zachránit. Zástupce velitele Atkinson mu ale nic nevytknul, a sám umírající Scott do deníku napsal: „Nikdo za tohle nemůže, a doufám, že se nikdo nebude pokoušet naznačovat, že nám chyběla podpora.“

Vědecký odkaz

Tragickým osudem pětice polárníků a porážkou v závodě o jižní pól byl dlouho zastíněn fakt, že expedice Terra Nova byla také vědeckou a že přinesla nezanedbatelné poznání v oboru zoologie, botaniky, geologie, glaciologie a meteorologie. Účastnilo se jí 12 vědců, což byl do té doby největší antarktický vědecký tým. Loď Terra Nova přivezla do Evropy více než 2 100 vzorků rostlin, živočichů a fosilií, z toho 400 dosud neznámých. Některé nálezy podpořily teorii (dnes obecně uznávanou), že klima Antarktidy bylo dříve mírné a že tento kontinent byl kdysi spojený s jinými. Poprvé byly studovány ledovce mimo Evropu a pořízené meteorologické záznamy jsou dodnes používány pro hodnocení klimatických změn.

Za zmínku stojí, že i členové Scottovy skupiny při svém strastiplném pochodu měli stále na paměti vědecký výzkum, a cestou na pól i zpátky konali měření a sbírali geologické vzorky, které pak s sebou táhnuli až do konce.

Odraz v kultuře

Scottova heroická a tragická expedice inspirovala řadu literárních publikací a několik filmových i jiných uměleckých děl.

Roku 1948 měl premiéru britský výpravný barevný film Boj o jižní točnu (Scott of the Antarctic), režie Charles Frend. Kapitána Scotta hrál John Mills, jednu ze svých prvních rolí tu měl Christopher Lee. Natáčelo se ve Švýcarsku a v Norsku, kameraman ale kromě toho strávil půl roku přímo na Antarktidě, kde pořídil autentické záběry krajiny. Ačkoliv byl snímek divácky poměrně úspěšný, jeho velkorysé výrobní náklady se zdaleka nevrátily a produkce skončila ve velké ztrátě. Nejznámější z filmu nakonec zůstala hudba R. V. Williamse, přepracovaná do jeho 7. symfonie známé jako „Sinfonia antarctica“.

K expedici Terra Nova se vztahuje dokudrama BBC nazvané The Worst Journey in the World (2007), podle pamětí (1922) jednoho z účastníků výpravy, Apsleyho Cherry-Garrarda, které se staly významným raným dokumentem její historie. Zajímavostí bylo, že vypravěč pořadu Barry Letts hrál i ve výše zmíněném filmu, a to právě Cherry-Garrarda.

Jako obecně známou a uctívanou součást britské kultury zpracovala toto téma i komediální skupina Monty Python, a to ve 23. epizodě Létajícího cirkusu přimo nazvané „Scott of the Antarctic“ (1970). Její značnou část tvořil stejnojmenný skeč, pojatý jako reportáž z natáčení hrdinského eposu o Scottově výpravě. Stane se z něj absurdní fraška „Scott na Sahaře“, v níž kapitán Scott bojuje s vycpaným lvem a „slečna Evansová“ pobíhá polonahá mezi kaktusy – nešlo ale snad o zesměšnění lidských tragédií účastníků výpravy, ale spíše o šťouchanec do nedotknutelných mýtů britské historie a v neposlední řadě o satiru na povrchní, tupý a bezohledně komerční přístup hollywoodských producentů k jakémukoliv tématu.

Zásadní boření hrdinské aureoly kolem Scotta přinesla až roku 1979 kniha Scott a Amundsen Rolanda Huntforda, srovnávací biografie obou velitelů, která poprvé systematicky rozebrala Scottovy i jiné chyby při organizaci expedice. Skutečnost, že světová velmoc Británie byla tehdy překonána malým (a teprve pár let nezávislým) norským národem, Huntford dokonce označil za příznak úpadku a budoucího pádu impéria. Na základě knihy vznikl sedmidílný seriál ITV Poslední místo na Zemi (The Last Place on Earth, 1985). Natáčelo se v arktických podmínkách na Baffinově ostrově a kapitána Scotta hrál Martin Shaw.

Huntfordovo dílo hluboce ovlivnilo vnímání Scotta a jeho expedice, které se diametrálně změnilo do velmi kritického náhledu. Tento dle svého názoru nezasloužený postoj veřejnosti se pokusil vyvážit sir Ranulph Fiennes v další biografii Kapitán Scott (Captain Scott, 2003).

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Terra Nova Expedition na anglické Wikipedii.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Comparison of the Amundsen and Scott expeditions na anglické Wikipedii.

Související články

• Terra Nova (loď)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu expedice Terra Nova na Wikimedia Commons