František Xaver Šalda

František Xaver Šalda (známý také jako F. X. Šalda; 22. prosince 1867 Liberec^[1] – 4. dubna 1937, Praha^[2]) byl český literární kritik, novinář a spisovatel.

František Xaver Šalda
František Xaver Šalda
Narození	22. prosince 1867 Liberec, Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	4. dubna 1937 (ve věku 69 let) Praha, Československo Československo
Místo pohřbení	Hostivařský hřbitov
Povolání	překladatel, literární kritik, novinář, spisovatel, estetik, historik, kritik umění, básník, dramatik a redaktor
Alma mater	Právnická fakulta Německé univerzity v Praze Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Právnická fakulta Univerzity Karlovy
Témata	literární kritika, estetika, poezie, drama, překlad, pedagogika a publicistika
Podpis
multimediální obsah na Commons
původní texty na Wikizdrojích
citáty na Wikicitátech
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František Xaver Šalda na kresbě od Huga Boettingra

Liberec – Sokolská 354/33 (rodný dům F. X. Šaldy)

Životopis

Pokřtěný Franciscus Aloiysius Šalda^[1] se narodil v rodině poštovního oficiála Františka Šaldy a Marie rozené Kleinerové v Liberci. Rodina se s otcovou službou brzy přestěhovala do Čáslavi, kde František absolvoval obecnou školu a roku 1878 odjel do Prahy studovat Akademické gymnázium, bydlel tehdy u svého staršího bratra ve Vlašské ulici na Malé Straně. Po třech letech přestoupil na reálné gymnázium v Žitné ulici v Praze II. Dále studoval práva, ale studium nedokončil.^[3] V roce 1910 však obhájil na filosofické fakultě doktorát z umělecko-historické problematiky (s přihlédnutím ke dříve publikovaným textům z literární a umělecké kritiky).^[4][3]

Habilitoval se a od roku 1919 působil jako profesor románských literatur na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.^[5]

Vážné nervové onemocnění (mielitis traversa) jej trápilo od 80. let 19. století; stálé bolesti ovlivnily také jeho kritický vztah k lidem a ke skutečnosti. Od roku 1899 mu částečné ochrnutí těla také omezovalo pohyb. Proto žil sám, kromě milostného vztahu k Růženě Svobodové bližší vztahy nenavazoval. Přátelským kontaktům v kulturním světě se ale nevyhýbal.^[6] Zemřel svobodný a bezdětný. Ve své závěti učinil generálním dědicem Jedličkův ústav pro zmrzačené děti. Přál si, aby se jeho vila rozezvučela smíchem a zpěvem drobných obyvatelů.^[7]

Tvorba

Někdy bývá považován za vůdčí osobnost literární generace 90. let. Byl spoluautorem Manifestu České moderny. V letech 1894–1908 psal pro redakci Ottova slovníku naučného hesla z české, německé, francouzské a anglické literatury a ze světového malířství. Psal do mnoha časopisů (Literární rozhledy, Novina, Česká kultura, Kmen^[8], Volné směry, Literární listy), kde se věnoval otázkám a problémům výtvarného umění, literatury, kultury i politiky. Od roku 1925 vydával časopis Tvorba (časopis pro kritiku a umění; zajímavostí je, že na podzim 1928, tedy v době, kdy byl perzekvován komunistický tisk, předal časopis Juliu Fučíkovi, který jej s přestávkami řídil až do roku 1938). V letech 1928–1937 vydával Šaldův zápisník, ve kterém uveřejňoval především své umělecké kritiky a eseje, ale také básně, prózu a politickou publicistiku. Pohřben je na Hostivařském hřbitově.

„	Vedle T. G. Masaryka, tohoto universálního národního genia, který byl nejen duchovním vůdcem, ale i praktickým státníkem, úspěšnějším než kterýkoli z velikých zjevů českých dějin, vedle tohoto největšího syna národa, vůdčím zjevem našeho života kulturního a duchovního v současnosti byl F. X. Šalda. Po iniciálách Masarykových jsou to iniciály Šaldovy, které vzbuzují největší úctu, neboť jejich nositel zanechal národu jeden z nejcennějších odkazů duchovních. T. G. M. a F. X. Š. znamenají největší duchovní vypětí novodobého češství.	“
— Frank Tetauer[9]

Dílo

Jeho dílo vyznačuje kritická reakce na pozitivismus. K nejdůležitějším inspiračním zdrojům tohoto frankofila patřilo křesťanství, vitalismus, Nietzscheho filosofie, dále literárně teoretické spisy některých francouzských autorů, kteří z původně pozitivistického východiska naznačovali meze striktně pozitivistického přístupu (Taine, Guyau, Hennequin, Thibaudet).

Největšího významu dosáhl ve svých pracích o literatuře, především v kritikách. Je považován za zakladatele české moderní kritiky^[10]. Byl pravděpodobně nejvýraznějším, nejoriginálnějším a nejlepším českým kritikem v meziválečném období.

Jeho kritiky pomohly prosadit se mladým umělcům (velmi rychle dovedl rozpoznat talent). Kriticky posuzoval i nepodařené sbírky básníků, jejichž jiných děl si vážil.

Požadoval, aby umění vycházelo ze života, bylo vnitřně pravdivé a neomezené žádnými ideologickými požadavky. Byl představitelem tzv. duchovědného směru: vycházel ze subjektivního osobního prožitku a zaujetí dílem, současně vysvětloval objektivní záležitosti literárních jevů.

Překládal také z francouzštiny a angličtiny, zredigoval dopisy Jaroslava Vrchlického a řídil Melantrichovu knižnici.

Hrob rodiny Šaldovy a také F. X. Šaldy v Praze-Hostivaři

Beletrie

• Analysa (1891) – povídka
• Život ironický a jiné povídky (1912) – soubor povídek
• Loutky i dělníci boží (1918) – román milostný o dvou dílech.^[11]

• Zástupové (1921) – drama
• Strom bolesti (1921) – básnická sbírka
• Dítě (1923) – drama (roku 1973 zfilmováno, režie: Anna Procházková)
• Tažení proti smrti (1926) – komedie o třech aktech.^[12]
• Dřevoryty staré a nové (1935) – soubor povídek

Literární věda (eseje, úvahy)

• Boje o zítřek (1905) – v tomto díle shrnul své názory na literární kritiku. Ta má být literární tvorbě inspirací, proto musí být založena na pochybnosti a zároveň na hledání i kladných stránek díla.
  1. Žádal novou tvarovou řeč.
  2. Kritik musí mít osobní a prožitý poměr k umění.
  3. Musí být vnímavý, citlivý a senzitivní (prožívá pocity).
  4. Kritiku považoval za druh umění.
  5. Kritik musí být schopen přebásnit dílo a přenést ho ve vyšší duchovnější typ.
  6. Musí mít nejen soucit, ale i odvahu a chuť nalézat pravdu.^[13]
• Moderní literatura česká (1909) ^[14]
• Vědecká kritika (1896) – překlad díla stěžejního Emila Hennequina (francouzský pozitivista)
• Duše a dílo (1913) – problematika romantismu v poezii, hledá duchovní podstatu básníkovy tvorby. Ocenil zde Rousseaua, Máchu a Němcovou.
• Antonín Sova (1924)
• Juvenilie: stati, články a recense z let 1891-1899 (1925) ^[15]
• O nejmladší poezii české (1928)
• Básnická osobnost Dantova (1921)
• Mácha snivec a buřič (1936)
• Básnický typ Jiřího Wolkra
• O poetismu (1927)
• Dva představitelé poetismu
• Nová proletářská poezie
• O tzv. nesmrtelnosti díla básnického (1928)
• O nejmladší poezii české (1928)
• Krásná literatura česká v prvém desetiletí republiky (1930)
• Jean Arthur Rimbaud, božský rošťák, obsáhlá studie (1930)
• O naší moderní kultuře divadelně dramatické (1937) ^[16]
• Kritické glosy k nové poezii české (1939) – posmrtně
• Výbor z kritické prózy (1939) ^[17]
• Přátelství z konce století: vzájemná korespondence F.X. Šaldy se Zdenkou Braunerovou (1939) ^[18]
• Syntetism v novém umění – první kritická stať; literatura má být živoucí, díla mají zachycovat vše v pohybu
• Listy o poesii a kritice: vzájemné dopisy F.X. Šaldy a F. Chudoby (1945)

Citáty

„Miluji, můj ubohý příteli –
a svět má náhle smysl,
život má náhle smysl,
i smrt bude míti smysl…“

„Podivná věc, není u nás strany politické, sebenepatrnější, která by měla ve svém programu antisemitismus, nenávist rasovou, a záští rasové; a bývá to často uváděno jako naše politické plus před jinými zeměmi… a naše republika platí ve střední Evropě za zemi přímo filosemitskou… Žije tedy ve skrytu duše našich lidí nenávist k Židům, která propukne v příhodnou chvíli a zatemní jinak případ jasný, jako že dvakrát dvě jsou čtyři? Co mne děsí je právě ta skrytost…“