Ferenc Deák

Ferenc Deák (17. října 1803 Söjtör – 28. ledna 1876 Budapešť) byl uherský politik 19. století. Od roku 1833 byl poslancem uherského sněmu. Nesouhlasil s radikalismem Lajose Kossutha během revoluce roku 1848. Je autorem tzv. Dubnových či Velikonočních článků z roku 1865, které předznamenaly Rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867 a z něho vyplývající dualismus. Jedná se o jednoho z nejvýznamnějších maďarských politiků 19. století, který bývá titulován jako mudrc národa.^[1]

Ferenc Deák
1. Ministr spravedlnosti Uher
Ve funkci: 17. března 1848 – 2. října 1848
Předseda vlády	Lajos Batthyány
Předchůdce	funkce zřízena
Nástupce	Sebő Vukovics
Stranická příslušnost
Členství	Liberální strana
Narození	17. října 1803 Söjtör Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	28. ledna 1876 (ve věku 72 let) Budapešť Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Příčina úmrtí	kardiovaskulární onemocnění
Místo pohřbení	Hřbitov Kerepesi
Rodiče	Deák Ferenc a Sibrik Erzsébet
Příbuzní	Antal Deák (bratr) József Deák (strýc) Gábor Deák (bratranec)
Alma mater	Královská právnická akademie v Győru (do 1821)
Profese	politik
Podpis
Commons	Ferenc Deák
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Ferenc Deák kolem roku 1840

Ferenc Deák se narodil 17. října 1803 ve staré šlechtické rodině v Söjtöru, v západomaďarské župě Zala. Vystudoval práva na akademii v Rábu a následně pracoval jako notář a advokát.^[1] Od roku 1833 zasedal jako poslanec uherského zemského sněmu. V roce 1848 byl zvolen ministrem spravedlnosti v uherské vládě Lajose Batthyányho. V průběhu roku se dostal do sporu s tehdejším ministrem financí, radikálním Lajosem Kossuthem. Deák tehdy prosazoval dohodu s Habsburky a odmítal Kossuthem prosazované osamostatnění Uher. Poté, co bán Josip Jelačić vtáhl do Uher a Batthyányho vláda podala demisi, se Ferenc Deák stáhl z veřejného života do ústraní svého panství. Během maďarské revoluce se pak neúspěšně pokoušel vyjednat zastavení bojů mezi revolučními uherskými silami a centrální rakouskou vládou. Po porážce revoluce byl jedním z mála vrcholných uherských politiků, kterým se vyhnula následná perzekuce.^[1]

Říjnový diplom, kterým se císař František Josef I. v roce 1860 zřekl absolutismu, nepovažoval Deák za dostatečný. Se svými stoupenci požadoval autonomii Uher, přičemž argumentoval tím, že Uhry byly s Rakouskem historicky spojeny pouze personálně, tedy osobou panovníka. Své vyjednávání s trůnem Deák otiskl v tzv. Velikonočním článku. V roce 1866 byl členem výboru připravujícího zákon o novém postavení Uher v rámci Rakouska. Deákovy snahy o zrovnoprávnění Uher v rámci monarchie vyvrcholily v roce 1867 rakousko-uherským vyrovnáním.^[1]

Ferenc Deák zůstal poslancem a vlivným uherským politikem až do roku 1872. Zemřel 28. ledna 1876 v Budapešti. Následoval státní pohřeb a uložení jeho těla v mauzoleu.^[1]