Fotosérie

Fototypologie

Fototypologie jako jedna z klíčových forem fotosérií se v prostoru muzeí prosadila v 70. letech 20. století. V roce 1975 výstava „New Topography: Photographs of a Man-Changed Landscape“ v George Eastman House Museum představovala dílo manželů Bernda a Hilly Becherových. Jejich černobílé série průmyslových a domácích staveb připomínaly etnografické výzkumné materiály nebo vědecko-technické ilustrace, ale zároveň nebyly ani jedno.

Každý jednotlivý obraz ve fototypologii je vytvořen v souladu s běžným extrémně formalizovaným modelem. Všechny obrázky ve fototypologii na denotativní úrovni (to, co je zobrazeno) jsou sjednoceny homogenními objekty v rámu. Na konotativní úrovni (jak je znázorněno) jsou fotografie sjednoceny velikostí a proporcemi výtisků, izolací a měřítkem objektů v rámečku, expozičními podmínkami, barvou, kontrastem a jasem, úhlem a bodem snímání. Samostatné fotografie ve fototypologii si nečiní nárok na nezávislou výpověď, ale nabývají významu v souhrnu. Kompoziční sled obrazů ve fototypologii přitom zpravidla nemá významotvornou hodnotu. Tuto posloupnost může autor nastavit na úrovni artikulace linií a tonální juxtapozice, ale samotné pořadí obrazů neovlivňuje výsledek interpretace. Verbální složka (úvod, popisky) má ve fototypologii minimální hodnotu nebo může zcela chybět.^[1].

Příklady fototypologií:

Dillon Marsh: Asimilace Archivováno 1. 6. 2023 na Wayback Machine.
Fedor Savincev. "6 akrů"
Nicolai Howalt: 78 boxerů

Fotopříběh s pevnou strukturou

Přísná struktura je fotografickým příběhům vlastní a je částečně založena na formálních prvcích typologie fotografií. Samostatné fotografie v těchto sériích spojuje menší počet formálních spojení a jsou méně odděleny od slovní složky.

Pojem „fotohistorie“ naznačuje, že tento typ projektu nevykazuje vlastní imanentní formální charakteristiky, ale něco, co se odehrává ve skutečnosti – ve fotohistorii vystupuje do popředí dokumentární interpretace reality, zatímco formální jednota obrazů mizí do pozadí. Ve fotohistorii s rigidní strukturou je zachován konceptualizující princip formální a významové podobnosti snímků, ale v mnohem menší míře než ve fototypologii. Posloupnost snímků v pevně strukturovaném fotopříběhu je důležitá pro utváření celkového efektu. Při zachování částečné nezávislosti na verbální složce fotopříběhy s rigidní strukturou ve větší míře než typologie spoléhají na schopnost textu stanovit hranice interpretace, vybavit doslovný obraz nesamozřejmými symbolickými významy.^[1]

Příklady fotopříběhů s pevnou strukturou:

Fotopříběh se slabou strukturou

Obrazy ve fotohistorii se slabou strukturou jsou propojeny méně zjevnými denotativními a konotačními znaky než obrazy ve fototypologii nebo fotohistorii s rigidní strukturou. Je to dáno posílením nároků každé jednotlivé fotografie na nezávislý výrok. Tato formální spojení přitom postačují k vytvoření potřebné jednoty fotohistorie. Takové série jsou zpravidla více závislé na slovním komentáři, který přímo či nepřímo naznačuje pravidla pro spojování obrázků, nastavuje potřebný vektor pro interpretaci jejich celku.^[1]

Příklady fotopříběhů se slabou strukturou:

Asociativní struktura fotosérie

Sériové fotografie s asociativní strukturou nejsou spojeny zjevným souborem denotativních a konotačních znaků. Úspěch interpretace takové série obrazů nevyhnutelně závisí na divákově schopnosti vidět podobnosti a protiklady v neustále se měnících vizuálních podmínkách. Identifikace údajně souvisejících fotografií vybízí k rozšíření výsledků zážitku z jejich interpretace na jiný soubor snímků. Soukromá spojení vytvořená divákem tak tvoří místní slovník, který slouží jako vodítko v téměř neomezeném asociativním poli. Vazby mezi obrazy v sériích s asociativní strukturou mohou mít různou míru rigidity, respektive jejich interpretace různou míru ovladatelnosti, která závisí na počtu a konzistenci nápověd zanechaných autorem. V sériích s asociativní strukturou je fotograf schopen řídit interpretaci snímků divákem pomocí prostorového uspořádání fotografií, principu formálně-sémantické podobnosti, nebo naopak opozice jednotlivých snímků; detekce zjevnějších spojení se stává šablonou pro dekódování méně zjevných.^[1]

Příklady sérií fotografií s asociativní strukturou: