Franc Miklošič

Franc Miklošič, též Fran Miklošič, uváděn i pod německým jménem Franz Miklosich (20. listopadu 1813 Radomerščak – 7. března 1891 Vídeň^[1]), byl štýrský a rakouský lingvista a filolog, zabývající se slovanskými jazyky^[2], a politik slovinské národnosti, během revolučního roku 1848 poslanec rakouského Říšského sněmu.

Franc Miklošič
Franc Miklošič, r. 1853
Poslanec Říšského sněmu
Ve funkci: 1848 – 1849
Rektor Vídeňské univerzity
Ve funkci: 1853 – 1854
Předchůdce	Carl von Rokitansky
Nástupce	Joseph Scheiner
Narození	20. listopadu 1813 Radomerščak, Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	7. března 1891 (ve věku 77 let) Vídeň, Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení	Vídeňský ústřední hřbitov
Alma mater	Univerzita Št. Hradec
Profese	jazykovědec, knihovník, pedagog, spisovatel, profesor, filozof, advokát, právník, slavista, filolog, politik a cenzor
Ocenění	Volneyho cena (1857) Maxmiliánův řád pro vědu a umění (1885) Řád za zásluhy v oblasti umění a věd
Commons	Franz Miklosich
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Biografie

Do roku 1819 bydlel v rodné vesnici, pak se přestěhoval s rodiči do Ljutomeru, kde otec provozoval hostinec a obchod. Vychodil obecnou školu v Ljutomeru, první dva ročníky gymnázia v chorvatském Varaždínu a následující ročníky v Mariboru. Už na gymnáziu jevil talent, zejména na klasické jazyky. Mariborský profesor Zupančič ho nazval nebroušeným diamantem. Na podzim 1830 odešel studovat právo a filozofii na univerzitu ve Štýrském Hradci. Zde se zapojil do slovinských studentských spolků. V roce 1836 dokončil studia práv, v roce 1837 složil rigoróza z filozofie a v květnu 1837 byl jmenován suplentem filozofie na univerzitě ve Štýrském Hradci. Dne 23. června 1838 byl promován doktorem filozofie. Nezískal ovšem post na katedře filozofie v Innsbrucku, a proto v září 1838 odešel na Vídeňskou univerzitu, kde dokončil studium práva a 28. prosince 1840 byl promován doktorem práv.

Původně zamýšlel věnovat se právu, ale pod vlivem jiného Slovince, Jerneje Kopitara se jeho zájem přesunul ke slovanské filologii. Do roku 1843 byl koncipientem u advokáta Fingera, krátkou dobu u dr. Bacha (otce Alexandera Bacha). Dne 8. května 1844 získal místo ve vídeňské dvorní knihovně, kde působil do roku 1849 (formálně do roku 1862).

Dne 30. dubna 1849 byl jmenován mimořádným a roku 1850 řádným profesorem na Vídeňské univerzitě na nově zřízené stolici slavistiky, přičemž v akademickém roce 1851–1852 a 1856–1857 byl děkanem Filozofické fakulty Vídeňské univerzity a v roce 1853–1854 rektorem univerzity.^[3] V letech 1854–1879 předsedal zkušební komisi pro středoškolské profesory. Zařadil se do tzv. vídeňské slavistické školy. Vypracoval řadu podrobných, německy psaných studií a slovníků z oblasti etymologie a srovnávací gramatiky slovanských jazyků. Věnoval se i romštině a dalším tématům. V roce 1852 vydal studii Vergleichende Lautlehre der slavischen Sprachen, kterou pochvalně hodnotili František Palacký a Pavel Josef Šafařík.^[1]

Během revolučního roku 1848 se výrazně zapojil do politického dění. V roce 1848 byl předsedou spolku Slovenija, napsal jeho provolání, ve kterém se vyslovil pro vznik slovinského království v rámci Rakouska a pro jazykovou rovnoprávnost ve školách i na úřadech.^[1] V celostátních volbách roku 1848 byl zvolen do rakouského ústavodárného Říšského sněmu. Zastupoval volební obvod Lenart. Uvádí se jako knihovník.^[4] Patřil k sněmovnímu bloku pravice.^[5] Patřil mezi slovinské národně orientované poslance.^[6]

Zasloužil se o rozvoj slovinštiny. V roce 1849 po několik měsíců pomáhal s překladem zákoníku do slovinštiny, přičemž stabilizoval slovinskou právní terminologii.^[1]

V Rakouské národní knihovně ve Vídni a v Moravském zemském archivu v Brně je dochována jeho korespondence s českým jazykovědcem Antonínem Matzenauerem.^[7]

V roce 1864 byl povýšen do dědičného šlechtického stavu.^[1]