František Bernard Vaněk

František Bernard Vaněk (15. července 1872 Stádlec u Tábora – 1. dubna 1943 Dachau) byl český kněz, spisovatel a kulturní organizátor, jehož celoživotní působení je spjato především s městem Pelhřimov a vrchem Křemešník. Od roku 1906 pelhřimovský děkan, později Monsignore (1930) a čestný papežský prelát (1937).

Veledůstojný pán František Bernard Vaněk
František Bernard Vaněk
Církev	římskokatolická
Osobní údaje
Datum narození	15. července 1872
Místo narození	Stádlec Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Datum úmrtí	1. dubna 1943 (ve věku 70 let)
Místo úmrtí	Dachau Německá říše Německá říše
Vyznání	římskokatolické
Povolání	Církevní heraldika Římskokatolický duchovní
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život a dílo

Vystudoval biskupský seminář v Českých Budějovicích, po vysvěcení na kněze byl kaplanem v obci Pürles (dnes Brložec), potom působil v Sudoměřicích u Bechyně a v Pelhřimově.^[1] Vaněk je znám především jako autor prózy Na krásné samotě (1938), za kterou obdržel cenu České akademie věd a umění. V té době působil jako děkan v Pelhřimově i na blízkém Křemešníku, kde se román především odehrává. V letech 1902–1942 redigoval homiletický časopis Kazatelna, do jehož okruhu přispěvatelů patřil například J. Š. Baar, Xaver Dvořák nebo Václav Bělohlávek. V roce 1922 založil Chrámové družstvo pro republiku Československou, které mělo za cíl pozvednout úroveň výzdoby církevních staveb a církevního umění obecně. Svou esejí Sochař mystik v časopise Nový život poukázal jako jeden z prvních na talent a umělecké kvality Františka Bílka. Jeho neobyčejně pestrá regionální činnost zahrnovala péči o památky i veřejná prostranství, zakládání nejrůznějších organizací a podporu sportu.

V první i druhé světové válce byl Vaněk vyšetřován a perzekvován za své vlastenecké postoje. V roce 1914 odmítl zvonit na počest rakousko-uherského dobytí Bělehradu, 28. září 1918 sloužil v pelhřimovském chrámu sv. Bartoloměje svatováclavskou mši za samostatnost československého státu. Ve druhé světové válce otevřeně vystupoval proti nacismu a za svá kázání byl v roce 1942 zatčen gestapem a deportován do koncentračního tábora v Dachau. Tam napsal svou poslední knihu vzpomínek na období svého děkanování v Pelhřimově a Pelhřimovském domečku "Vlaštovky se vracejí". V této knížce vzpomíná i "pelhřimovskou gotickou katedrálu" složenou z korun stromů. Její poslední kapitoly v Dachau již musel diktovat vězněnému kolegovi.

V Dachau 1. dubna 1943 zemřel. Ještě 5. dubna 1943 vydala Národní politika příznivou kritiku jeho tehdy nové knihy Na srdci.^[2]

Bibliografie

Beletrie

• Sacerdotium (1897) – sbírka poezie (ilustrace Antonín Thein)
• Loučení (1917) – báseň v próze (ilustrace František Bílek)
• Na krásné samotě (1938) – román, dosud 9 vydání, poslední v roce 2003
• Na srdci (1942) – román, naposledy vydáno 2015
• Vlaštovky se vracejí (1946) – kniha vzpomínek a pamětí (posmrtně, ed. Jan Menšík), naposledy vydáno 2016

Literatura faktu

• Pelhřimov za války 1914–1918 (1938) – autentické zápisy z farní knihy z doby první světové války

Homiletika

• Zdrávas Maria lékem naší doby (1900)
• Cestou kříže (1900) – texty k obrazům Viktora Foerstera
• Spása znovu křižovaná (1903)
• Řeči příležitostné I (1904)
• Před biřmováním (1914)
• Milosrdenství Tvé nad námi (1915)
• Útěcha zarmoucených (1915)
• Pro naše zvony (1918)
• Po cestě křížové (1918)
• Pokání (1935)
• Slovo včas I, II (1935, 1937)

Redakční a ediční činnost

• Homiletická knihovna (1901–1932) – knižnice
• Studnice Boží moudrosti (1939) – soubor biblických výroků a výroků církevních autorit
• Kazatelna (1902–1942) – homiletický časopis; od r. 1940 pod názvem: V den Páně (Národní knihovna, signatura 54 E 002725)
• Příloha Kazatelny (1902–1942) (Národní knihovna, signatura 54 E 002725)