František Kvapil (básník)

František Kvapil (15. února 1855 Žhery u Českého Brodu^[1] – 19. října 1925 Praha^[2]) byl český úředník, básník a překladatel, především z tehdejší moderní polské literatury.

František Kvapil
Rodné jméno	František de Paula Kvapil
Narození	16. února 1855 Žhery Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	19. října 1925 (ve věku 70 let) Praha Československo Československo
Místo pohřbení	Olšanské hřbitovy
Národnost	česká
Povolání	spisovatel, básník, překladatel a učitel
Choť	Božena Kvapilová-Justová
Děti	Ilja, Božena
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kvapilův rodný dům ve Žheřích s pamětní deskou

Životopis

Narodil se v rodině rolníka Václava Kvapila (1800) a Marie Kvapilové Novákové. Měl, kromě mrtvě narozeného dvojčete, dva vlastní sourozence sestry Barboru (1857–1857), Antonii (1864) a šest nevlastních sourozenců z prvního manželství otce s Annou Novotnou (1808/1809–1851): Josefu (1829), Jana (1836), Kateřinu (1838), Marii (1840), Annu (1842) a Václava (1847–1908).

Studoval filosofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, ale studia nedokončil a později se vzdělával v Paříži.^[3] Již za svých studentských let se intenzivně věnoval překladům z polštiny, např. povídek a básní Józefa Ignacy Kraszewského nebo divadelních her a tvorbě vlastní poezie.

Roku 1880 se oženil^[4] s Boženou Justovou, se kterou měl dvě děti – Ilju a Boženu (1884) akademickou malířku. V letech 1880–1883 pracoval jako profesor na gymnáziu. Roku 1895 se stal tajemníkem Českého zemského muzea.^[3]Po svém penzionování se věnoval výhradně literární a překladatelské činnosti. Publikoval řadu časopiseckých článků o slovanských literaturách.

Dílo

Významné jsou překlady z polštiny (Kraszewski, Asnyk aj., rozsáhlá antologie Polská moderní poesie) a podrobné studie o slovanských literaturách. Jeho nejvýznamnějším dílem je cyklus epických básní Zpěvy knížecí, v němž přepracovává ruské byliny v parnasistním stylu, napodobujícím především Victora Huga. Dalším významným dílem je lyrická sbírka Zaváté stopy. Vydal několik lyrických sbírek v bibliofilské grafické úpravě, např. Květy na sněhu^[5]. Směrově příslušel k parnasismu. V původní poezii byl v mnohém pouhým epigonem Jaroslava Vrchlického, nicméně jako překladatel a literární vědec byl ve své době velmi oceňován.

Z jeho prozaického díla jsou zajímavé memoáry Životem k idealu: literární vzpomínky a skizzy z roku 1900 a čtivá kniha Ženy a milenky slovanských básníků, vydaná roku 1893^[6], v níž se věnoval múzám ruských, polských a jihoslovanských spisovatelů, např. Puškina, Kraszewského, Slowackého, Repnina, Potockého nebo France Prešerena.

Pamětní deska na domě v Korunní ulici v Praze

Bydlel na Novém Městě v Koubkově ulici čp. 1848/7. Později pak bydlel s manželkou Boženou a dvěma dětmi – Iljou a Boženou na Královských Vinohradech v Korunní ulici čp. 1151/67 na dnešním území Prahy 3. Na domě je umístěna jeho pamětní deska.^[3]

Jeho pozůstalost je uložena v Podlipanském muzeu v Českém Brodě.