Gavrila Romanovič Děržavin

Gavrila Romanovič Děržavin (rusky Гавриил (Гаврила) Романович Державин; 14. července 1743 Sokury, Kazaň – 20. července 1816 Zvanka, Novgorodská oblast)^[1] patří k nejvýznamnějším ruským básníkům 18. století. Často je považován za představitele klasicismu, ale ten již v jeho dílech nese hodně znaků nových preromantických proudů, připravujích nástup romantismu.

Gavrila Romanovič Děržavin
Narození	3.jul. / 14. července 1743greg. obec Sokury u Kazaně
Úmrtí	8.jul. / 20. července 1816greg. (ve věku 73 let) statek Zvanka u Novgorodu
Místo pohřbení	Klášter Varláma Chutyňského (Velký Novgorod)
Povolání	jazykovědec, básník a spisovatel
Stát	Ruské impérium Ruské impérium
Alma mater	První kazaňské mužské gymnázium
Žánr	óda, satira
Témata	próza a dramaturgie
Literární hnutí	klasicismus
Ocenění	Řád sv. Anny 1. třídy Řád sv. Alexandra Něvského Řád sv. Vladimíra 2. třídy Řád sv. Vladimíra 3. třídy Řád svatého Jana Jeruzalémského
Manžel(ka)	Darja Alexejevna Děržavina
Podpis
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

V letech 1802–1803 byl prvním ruským ministrem spravedlnosti a generálním prokurátorem.^[2]

Život

Děržavin se narodil roku 1743 poblíž Kazaně v rodině chudého venkovského statkáře. Tomu odpovídalo i velmi nedostatečné vzdělání, které obdržel v kazaňské škole, a také to, že byl roku 1762 povolán do vojenské služby u Preobraženského pluku jako prostý vojín. Důstojnickou hodnost obdržel teprve po deseti letech (roku 1772) a poté se zúčastnil bojů během Pugačevova kozáckého povstání. Svou vojenskou kariéru ukončil roku 1777 jako podplukovník a vstoupil do státních služeb.

Svými básněmi (především ódou Felica) si naklonil ruskou carevnu Kateřinu II. a díky tomu působil v letech 1784–1785 jako oloněcký a v letech 1785–1787 jako tambovský gubernátor. V této funkci se snažil prosazovat některé své osvícenské ideály, avšak pro jejich realizaci mu chyběla schopnost trpělivého a věcného jednání s lidmi. Pro svou prchlivost byl z funkcí odvolán, stejně jako později z funkce osobního tajemníka Kateřiny II., kterou vykonával v letech 1791–1793, i z funkce ministra justice (1802–1803), do které ho jmenoval car Alexandr I. Poté odešel do výslužby a zbytek svého života strávil na svém statku ve Zvance poblíž Novgorodu, kde roku 1816 zemřel.

Je pochován uvnitř Kláštera Varláma Chutyňského (rus. Варлаамо-Хутынский Спасо-Преображенский монастырь) nedaleko Velkého Novgorodu.

Dílo

Děržavinova poezie se vyznačuje skutečnou svébytností. Naplno v ní zaznívá abstraktní klasicistní humanismus a optimismus a současně již také stesk a elegické tóny nastupujícího preromantismu, neboť Děržavin zahrnul do lidského života i smrt, která je „nezvaným hostem“ na „veselé hostině života“. Psal sice především lyrické, společensko-kritické, patetické a satirické básně a ironicko-oslavné ódy, vnesl však do nich prostotu, čímž jim dodal přirozenosti. Významně se podílel na tvorbě nového básnického jazyka, neboť vnesl do poezie prvky hovorové řeči a nejednou se inspiroval v lidové písni. Stal se vzorem pro celou následující básnickou generaci a v mnohém byl předchůdcem Alexandra Sergejeviče Puškina, kterého jako šestnáctiletého pozdravil roku 1815 při veřejné zkoušce v lyceu v Carském Selu jako svého nástupce.

Děržavin se pokoušel psát i divadelní hry, ale ty zdaleka nedosahují kvalit jeho poezie.

Gavrila Romanovič Děržavin a mladý Puškin v Carském Selu (obraz Ilji Repina)

Z Děržavinových básní patří k nejznámějším:

• Óda na smrt knížete Mesčerského (1779, На смерть князя Мещерского),
• Vládcům a soudcům (1780, Властителям и судиям), báseň se silnou společenskou kritikou,
• Felica (1782, Фелица), óda v níž Děržavin vyzdvihl pozitivní ideál panovníka, netradičním způsobem oslavil carevnu Kateřinu II. a současně lehce ironizoval její dvořanstvo.
• Bůh (1784, Бог), óda věnovaná otázkám života a smrti, jeden z vrcholů Děržavinovy poezie.
• Murzovo vidění (1783, Видение Мурзы), óda,
• Hrom vítězství (1791, Гром победы, раздавайся!), neoficiální ruská hymna konce 18. a začátku 19. století, hudbu složil Osip Antonovič Kozlovskij (1757-1831),
• Slavík (1794, Соловей),
• Velmož (1794, Вельможа), báseň se silnou společenskou kritikou,
• Pozvání k obědu (1795, Приглашение к обеду),
• Vodopád (1798, Водопад), báseň obsahující silné preromantické prvky,
• Hýl (1800, Снигирь), báseň oplakávající smrt ruského generála Suvorova,
• Persus a Andromeda (1807, Персей и Андромеда),
• Chvála života na venkově (1808, Похвала сельской жизни) a Evženovi. Život ve Zvance (1808, Евгению. Жизнь Званская), básně vyjadřující životní optimismus a oslavující idylický život na venkově.

Fotogalerie

• 
  Gavrila Romanovič Děržavin
• 
  Gavrila Romanovič Děržavin
• 
  Gavrila Romanovič Děržavin (1811)
• 
  Gavrila Romanovič Děržavin
• 
  Hrob G. R. Děržavina (Klášter Varláma Chutyňského)