Glasgowská stupnice

Glasgowská stupnice hloubky bezvědomí (anglicky: Glasgow Coma Scale, GCS) je stupnice používaná k vyhodnocení míry vědomí člověka. Tato metoda byla vytvořena v roce 1974 profesory univerzity ve skotském městě Glasgow Grahamem Teasdalem a Bryanem J. Jennettem.

Metoda se skládá ze tří samostatných testů. Bodová ohodnocení všech tří testů se sečtou a výsledek udává úroveň vědomí. Maximální výsledek je 15 bodů, což znamená, že pacient je plně při vědomí. Nejmenší výsledek je 3 a většinou se jedná o pacienty ve stadiu klinické smrti, nebo v hlubokém kómatu.

Jednotlivé testy

Glasgowská stupnice – dospělí^[1][2]

Otevření očí	Slovní odpověď	Motorická odpověď
1 – bez reakce	1 – bez reakce	1 – bez reakce
2 – na bolestivý podnět	2 – nesrozumitelné zvuky	2 – necílená extenze (napřímení) končetiny (decerebrační rigidita)
3 – na slovní podnět	3 – jednotlivá nesouvisející slova	3 – necílená flexe (ohnutí) končetiny (dekortikační rigidita)
4 – spontánní	4 – zmatená	4 – úniková reakce (pohyb směřuje od podnětu)
	5 – normální	5 – lokalizace podnětu (pohyb směřuje k podnětu)
		6 – cílený pohyb podle instrukcí

Interpretace

Stupeň vědomí se interpretuje jako součet dílčích testů:^[3]

• 15 – plné vědomí, bez patologie
• 14–13 bodů – lehká porucha vědomí, potřebná hospitalizace
• 12–9 bodů – střední porucha vědomí, kritický stav mozku
• 8–3 body – závažná porucha vědomí, areflektorické kóma