Hans von Bülow

německý dirigent, klavírista a hudební skladatel From Wikipedia, the free encyclopedia

Hans von Bülow
Remove ads

Baron Hans Guido von Bülow (8. ledna 1830 Drážďany – 12. února 1894 Káhira) byl německý dirigent, klavírista a hudební skladatel období romantismu.

Stručná fakta Základní informace, Rodné jméno ...
Remove ads

Život

Thumb
Pamětní deska na rodném domě v Drážďanech

Narodil se v saských Drážďanech. Jeho otec byl spisovatel Eduard von Bülow (1806–1888), matka byla dcerou bankéře a obchodníka Christiana Gottloba Fregeho. Od devíti let byl žákem Friedricha Wiecka, otce klavíristky a skladatelky Clary Schumannové. U něj se také setkal s Felixem Mendelssohnem-Bartholdym a Albertem Lortzingem.

V roce 1842 navštívil v Drážďanech představení Wagnerovy opery Rienzi, což z něj učinilo nadšeného obdivovatele Wagnera. V Drážďanech se seznámil také s Franzem Lisztem a získal od něj několik hudebních lekcí. V roce 1846 se rodina přestěhovala do Stuttgartu a tam měl i své první veřejné vystoupení.

Rodiče trvali na tom, aby vystudoval práva a poslali ho na studia do Lipska. Rozhodl se ignorovat přání rodičů a studoval raději hru na klavír u tehdy slavného hudebního pedagoga Louise Plaidy. V roce 1850 také na přímluvu Richarda Wagnera získal své první dirigentské místo v Curychu. Stal se jeho žákem, osobním dirigentem a blízkým přítelem. Jejich přátelství však skončilo v době, kdy vznikl důvěrný vztah mezi Wagnerem a manželkou Bülowa.

V roce 1857 se oženil s dcerou Franze Lista Cosimou. Po dobu manželství se Cosimě narodily čtyři dcery: Daniela, Blandine, Isolda a Eva. Cosima však od roku 1863 udržovala důvěrný vztah s Richardem Wagnerem, takže v případě Isoldy a Evy je Bülowo otcovství málo pravděpodobné. Nicméně Wagner za své dítě oficiálně uznal pouze syna Siegfrieda. V roce 1867 se rozvedli, Cosima se stala manželkou Wagnera a Bülow se v roce 1882 znovu oženil s herečkou Marií Schanzerovou. Navzdory této episodě byl Bülow stále oddaným stoupencem Wagnerovy hudby.

Bülow byl známý svou bezohledností a nedostatkem taktu. Z tohoto důvodu záhy o své místo v Curychu přišel. Nikdy však nezůstal bez dalších nabídek zejména pro svou schopnost řídit i rozsáhlá a složitá díla zpaměti. V letech 1850–1860 působil jako dirigent, klavírista i jako spisovatel a stal velmi známým a vyhledávaným od Německa až po Rusko. Jako jeden z prvních evropských hudebníků uspořádal koncertní turné po Spojených státech amerických. V roce 1857 uvedl na koncertě v Berlíně premiéru Lisztovy Sonáty h moll.

V roce 1864 se stal Dvorním dirigentem v Mnichově. Na tomto postu dosáhla jeho proslulost vrcholu. Řídil neobyčejně úspěšné premiéry Wagnerových oper Tristan a Isolda (1865) a Mistři pěvci norimberští (1868). V roce 1867 se stal ředitelem nově otevřené Královské konzervatoře v Mnichově. Sám na ní vyučoval zejména hru na klavír, v níž byl jeho vzorem Franz Liszt.

Vedle propagace hudby Richarda Wagnera byl i příznivcem Brahmse, Čajkovského a Chopina. Byl sólistou při světové premiéře Čajkovského Klavírního koncertu b moll op. 23 v Bostonu v roce 1875. Vymyslel názvy pro všechna Preludia F. Chopina, ale ty se neujaly. Byl prvním klavíristou, který provedl koncertně a zpaměti všechny Beethovenovy klavírní sonáty a také editoval jejich odborné souborné vydání.

Thumb
Schliessmanova karikatura

V letech 1878–1880 byl dirigentem v Hannoveru, byl však nucen odejít poté, co hrubě urazil tenoristu, který zpíval ve Wagnerově opeře roli Lohengrina. V referátu z představení použil totiž slovní hříčku: Schwan (labuť) – Schwein (prase). Stal se kapelníkem v Meiningenu, kde se mu podařilo vybudovat jeden z nejlepších německých orchestrů. Proslul požadavkem, aby i hráči v orchestru zvládali své party zpaměti.

Thumb
Bülow ve Spojených státech

V Meiningenu poznal také Richarda Strausse. Zpočátku nebyl jeho hudbou příliš nadšen, ale po seznámení se Straussovou Serenádou změnil názor, a dokonce svým vlivem dopomohl Straussovi k jeho prvnímu dirigentskému místu. Stejně jako Strauss byl Bülow ovlivněn myšlenkami německého filosofa Maxe Stirnera, kterého údajně znal osobně. Od roku 1887 byl šéfdirigentem Berlínských filharmoniků. Na závěrečném koncertě v roce 1892 přednesl řeč obsahující Stirnerovy myšlenky a zúčastnil se i odhalení pamětní desky na domě, který byl posledním Stirnerovým bydlištěm.

Mezi jeho nástrojové inovace patřil pětistrunný kontrabas, který se dnes vesměs v symfonické hudbě používá, a tympány opatřené pedály, které se rovněž staly trvalou součástí symfonického orchestru. Jeho přesné, citlivé a hluboce hudební interpretace se staly prototypem pozdějších virtuózních dirigentů. Proslul také jako vtipný a výstižný hudební recenzent.

Na konci osmdesátých let 19. století se usadil v Hamburku, ale i nadále pokračoval v koncertních cestách jako dirigent i jako klavírista. Bülow trpěl chronickými bolestmi hlavy. Po roce 1890 se jeho zdravotní stav natolik zhoršil, že se na radu lékařů přestěhoval do Káhiry, aby žil v teplejším a sušším klimatu. Zde také zemřel, pouhých 10 měsíců od svého posledního koncertu.

Remove ads

Dílo

Vlastní skladby

  • 6 písní, op. 1
  • Rigoletto arabesky, op. 2
  • Mazurka-Impromptu, op. 4
  • 5 písní, op. 5
  • Invitation à la Polka, op. 6
  • Rêverie fantastique, op. 7
  • Die Entsagende, písňový cyklus op. 8
  • Předehra a pochod k Shakespearově hře Julius Caesar, op. 10
  • Ballade, op. 11
  • Chant polonais (podle F. H. Truhna), op. 12
  • Mazurka-Fantasie, op. 13
  • Elfenjagd. Impromptu, op. 14
  • Des Sängers Fluch, ballad pro orchestr, op. 16
  • Rimembranze dell'opera Un ballo in maschera (Giuseppe Verdi, op. 17
  • Trois Valses caractéristiques, op. 18
  • Tarantella, op. 19
  • Nirvana: symphonisches Stimmungsbild, op. 20
  • Il Carnevale di Milano, klavír, op. 21
  • Vier Charakterstücke pro orchestr, op. 23
  • Dvě romance, op. 26
  • Lacerta. Impromptu, op. 27
  • Königsmarsch, op 28
  • 5 zpěvů pro smíšený sbor, op. 29
  • 3 písně na slova Augusta von Loen, op. 30

Klavírní transkripce

Remove ads

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hans von Bülow na německé Wikipedii.

Literatura

  • Frithjof Haas: Hans von Bülow. Leben und Wirken. Noetzel, Wilhelmshaven 2002, ISBN 3-7959-0807-8.
  • Norman Lebrecht: Hans von Bülow. In: The Maestro Myth. New York 1992, ISBN 1-55972-108-1, S. 12–29.
  • Theodor Pfeiffer: Studien bei Hans von Bülow. 2. Auflage. Friedr. Luckhardt, Berlin 1894.
  • José Vianna da Motta: Nachtrag zu Studien bei Hans von Bülow von Theodor Pfeiffer. Friedr. Luckhardt, Berlin 1896.
  • Theodor Pfeiffer, José Vianna da Motta, ed. Richard Zimdars: The piano master classes of Hans von Bülow: two participants’ accounts. Indiana Univ. Press, Bloomington 1993, ISBN 0-253-36869-3.
  • Wolf-Dieter Gewande: Hans von Bülow – eine biographisch-dokumentarische Würdigung aus Anlaß seines 175. Geburtstages, mit einem Geleitwort von Vicco von Bülow alias Loriot. Eres-Ed., Lilienthal 2004, ISBN 3-87204-435-4.
  • Hans-Joachim Hinrichsen: Hans von Bülow. Die Briefe an Johannes Brahms. Schneider, Tutzing 1994, ISBN 3-7952-0803-3.
  • Faksimile-Edition: Hans von Bülow im Urteil berühmter Dirigenten / as famous conductors see him mit einem Vorwort von Norbert Linke: Hans Guido Freiherr von Bülow, der erste Virtuose des Taktstocks. Musikverlag Hans Sikorski, Hamburg 1978.
  • Alan Walker: Hans von Bülow: a life and times. Oxford Univ. Press, Oxford / New York City, 2010, ISBN 978-0-19-536868-0
  • Kenneth Birkin: Hans von Bülow: a life for music. Cambridge Univ. Press, Cambridge, 2011, ISBN 978-1-107-00586-0

Související články

Externí odkazy

Remove ads
Loading related searches...

Wikiwand - on

Seamless Wikipedia browsing. On steroids.

Remove ads
Remove ads