Mezinárodní fonetická abeceda

Na tento článek je přesměrováno heslo IPA. Další významy jsou uvedeny na stránce IPA (rozcestník).

Mezinárodní fonetická abeceda (International Phonetic Alphabet, IPA, Alphabet phonétique international, API) je znakový systém navržený jazykovědci k fonetickému zápisu a popisu hlasových projevů lidí mluvících rozdílnými jazyky. Úkolem mezinárodní fonetické abecedy je věrně, výstižně a široce zachytit mluvený projev lidí různých jazykových skupin, tak aby byl fonémicky a foneticky správný.

Typ	Abeceda
Mluvené jazyky	fonetický a fonemický přepis jakéhokoliv jazyka
Vytvořeno	1888
ISO 15924	Latn, 215
Poznámka: Tato stránka může obsahovat fonetické symboly IPA v kódování Unicode.

Mezinárodní fonetická abeceda

Mezinárodní fonetickou abecedu tvoří fonetické znaky, které vycházejí převážně z minuskulí latinky a řeckého písma. V kódování Unicode jsou jim vyhrazeny znaky U+0250 až U+02AF.

Historie

Systém byl vyvinut francouzskými a britskými učiteli jazyků pod záštitou Mezinárodní fonetické asociace, která vznikla v roce 1886 v Paříži. Tým vedl Paul Passy. První oficiální verzi abecedy publikoval v roce 1888 Passy. Členové asociace založili abecedu na abecedě Henryho Sweeta (1845–1912), který ji vytvořil z abecedy Isaaka Pitmana a Alexandra Ellise.

Od té doby prošla Mezinárodní fonetická abeceda mnoha revizemi, včetně několika velkých změn stvrzených Kielskou konvencí roku 1989; poslední revize proběhla v roce 1993, a znovu byla aktualizována roku 1996. ExtIPA byla prvně vytvořena roku 1991 a revidována 1997; kvalitativní symboly (VoQS, Voice Quality Symbols) byly navrženy v roce 1995, aby ještě více rozvinuly systém přepisu.

Využití

Výhodou IPA je univerzálnost použití pro přepis výslovnosti kteréhokoliv jazyka. Takový přepis je srozumitelný odborníkům na celém světě. Největší využití tedy najde v odborné literatuře. Pro laika je však takovýto přepis těžko srozumitelný, proto se v jazykové literatuře určené širší veřejnosti používají i jiné způsoby přepisu výslovnosti.

IPA používá v současnosti mnoho britských anglických slovníků (velká komplikovanost a nestandardnost anglického pravopisu vede k potřebě slovníků, které uvádějí správnou výslovnost anglických slov i pro rodilé mluvčí), americké slovníky obvykle využívají jiný způsob transkripce.

V českém prostředí se k přepisu výslovnosti cizích jazyků obvykle používají znaky české abecedy odpovídající příslušným hláskám, např. [či:z] místo [tʃiːz]. Často se též používají znaky, které v češtině vyjadřují podobně znějící hlásku jako v češtině (např. [a] místo [ʌ], [o] místo [ɔ] v anglických slovech). Z IPA se vypůjčují pouze symboly označující hlásky, které jsou v češtině cizí, v anglicko-českých slovnících to jsou obvykle [ə, æ, θ, ð]. Takovýto způsob přepisu je pro českého uživatele srozumitelnější. Na odlišnosti ve výslovnosti učebnice a slovníky obvykle poukazují.

Názvoslovná komise ČÚZK používá mezinárodní fonetickou abecedu u přepisu výslovnosti českých endonym v databázi Geonames.^[1]

Přehled samohlásek

IPA zaznamenává 30 základních samohlásek, které se diakritickými znaménky mohou ještě pozměňovat, např. v délce či v intonaci.

	Přední	Téměř přední	Střední	Téměř zadní	Zadní
Zavřená	i • y ɨ • ʉ ɯ • u ɪ • ʏ • ʊ e • ø ɘ • ɵ ɤ • o ə ɤ̞ • o̞ ɛ • œ ɜ • ɞ ʌ • ɔ æ ɐ a • ɶ ɑ • ɒ
Téměř zavřená
Polozavřená
Středová
Polootevřená
Téměř otevřená
Otevřená
Tam, kde se symboly objevují ve dvojicích, znak vpravo označuje zaokrouhlenou samohlásku.

Samohlásky (viz též IPA, Souhlásky)

Tato stránka obsahuje fonetické informace ve znacích IPA,
které se nemusí v některých prohlížečích zobrazovat správně

Přehled souhlásek

Souhlásky mají 65 písmen pro pulmonické a 30 nepulmonických a ostatních:

Afrikáty a dvojí artikulace

Afrikáty a souhlásky s dvojí artikulací se zapisují pomocí dvou symbolů. K vyznačení současné artikulace se obvykle používá diakritické znaménko – vázací znak umístěný nad písmeny nebo pod nimi.

Ligatury

Šest nejobvyklejších afrikát se též zapisuje pomocí ligatury (symbol vzniklý spojením dvou písmen), která je však v IPA neoficiální. Ligatury jsou i v některých národních abecedách, např. v nizozemské. Ligatury se ujaly jako znaky ekvivalentní spřežkám. V češtině by se tedy hodila pro hlásku ch.

Vázání	Ligatura	Popis
t​͡s	ʦ	neznělá alveolární afrikáta
d​͡z	ʣ	znělá alveolární afrikáta
t​͡ʃ	ʧ	neznělá postalveolární afrikáta
d​͡ʒ	ʤ	znělá postalveolární afrikáta
t​͡ɕ	ʨ	neznělá alveolopalatální afrikáta
d​͡ʑ	ʥ	znělá alveolopalatální afrikáta
t​͡ɬ	–	neznělá alveolární laterální afrikáta
d​͡ɮ	–	znělá alveolární laterální afrikáta
k͡p	–	neznělá labiovelární ploziva
ɡ͡b	–	znělá labiovelární ploziva
ŋ͡m	–	Labiovelární nazála

Diakritika

Diakritika se používá v případech, kdy je potřeba zaznamenat obměnu výslovnosti určité hlásky, pro kterou neexistuje v IPA samostatný symbol. Diakritická znaménka se obvykle zaznamenávají pod symbol, ale v případě potřeby je lze umístit i nad něj, např. ŋ̊ – neznělá velární nazála.

Slabičnost
ɹ̩ n̩	Slabikotvorná	e̯ ʊ̯	Neslabičná
Realizace souhlásek
tʰ dʰ	Přídech	d ̚	Bez slyšitelné ploze
dⁿ	Nosní ploze	dˡ	Laterální ploze
Fonace
n̥ d̥	Neznělá	s̬ t̬	Znělá
b̤ a̤	Dyšná fonace	b̰ a̰	Třepená fonace
Artikulace
t̪ d̪	Dentální	t̼ d̼	Lingvolabiální
t̺ d̺	Apikální	t̻ d̻	Laminální
u̟ t̟	Přednější	i̠ t̠	Zadnější
ë ä	Střednější	e̽ ɯ̽	Střednější a středovější
e̝ ɹ̝ ˔	Zvýšená (ɹ̝ = Znělá alveolární nonsibilantní frikativa)
e̞ β̞ ˕	Snížená (β̞ = Znělá bilabiální aproximanta)
Koartikulace
ɔ̹ x̹	Více zaokrouhlená	ɔ̜ x̜ʷ	Méně zaokrouhlená
tʷ dʷ	Labializovaná	tʲ dʲ	Palatalizovaná
tˠ dˠ	Velarizovaná	tˁ dˁ	Faryngalizované
ɫ z̴	Velarizovaná nebo faryngalizovaná
e̘ o̘	Posun kořene jazyka dopředu	e̙ o̙	Posun kořene jazyka dozadu
ẽ z̃	Nazalizovaná	ɚ ɝ	Zabarvení do r

Suprasegmentální jevy

Tyto symboly popisují jevy v jazyce, které souhrnně označujeme jako prozódie. Zahrnují délku hlásek, přízvuk, tón, intonaci a rytmus jazyka.

ˈ	Primární (hlavní) přízvuk
ˌ	Sekundární (vedlejší) přízvuk
ː	Dlouhá souhláska nebo samohláska
ˑ	Polodlouhá
˘	Extra-krátká
.	Slabičný předěl
‿	Vázání (absence pauzy)

Intonace

|	Malá pauza
‖	Velká pauza
↗	Stoupavá intonace
↘	Klesavá intonace

Tón

IPA dovoluje používat buď tónovou diakritiku, nebo tónové značky, které charakterizují tón v tónových jazycích, jako je např. čínština s pěti tónovými verzemi nebo vietnamština se šesti tóny.

e̋ nebo ˥	Extra vysoký
é nebo ˦	Vysoký
ē nebo ˧	Střední
è nebo ˨	Nízký
ȅ nebo ˩	Extra nízký
ě	Stoupající
ê	Klesající
↓e	Pokles tónu
↑e	Vzestup tónu