István Bibó

István Bibó [ištván bibó] (7. srpna 1911 Budapešť – 10. května 1979 tamt.) byl maďarský právník, historik a politický filosof, liberální teoretik středoevropské politiky a po roce 1956 politický vězeň.

István Bibó
Narození	7. srpna 1911 Budapešť
Úmrtí	10. května 1979 (ve věku 67 let) Budapešť
Místo pohřbení	Óbudský hřbitov
Povolání	politik, politolog, historik, vysokoškolský učitel, spisovatel a advokát
Alma mater	Piaristické gymnázium Dugonicse Andráse (1921–1929) Segedínská univerzita (1929–1934) Univerzita Františka Josefa
Ocenění	Széchenyiho cena (1990) Cena maďarského dědictví (1998)
Politická příslušnost	Národní rolnická strana (od 1945)
Manžel(ka)	Boriska Ravasz
Děti	István Bibó
Rodiče	István Bibó
Příbuzní	László Ravasz (tchán)
multimediální obsah na Commons
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život a dílo

Bibó se narodil ve středostavovské vzdělané rodině, studoval práva v Szegedu a v letech 1933-1935 ve Vídni a v Ženevě a absolvoval stáž na Mezinárodní právní akademii v Haagu. Od roku 1938 byl členem Maďarské filosofické společnosti a levicově liberální strany, od roku 1940 byl docentem práva na univerzitě v Szegedu a od roku 1941 v Kološváru (dnes Kluž v Rumunsku). 1944 byl zatčen, protože pomáhal pronásledovaným Židům a brzy propuštěn, ale do konce války žil v ilegalitě.

Po válce vstoupil do Malorolnické strany a krátce pracoval na Ministerstvu vnitra, kde připravoval zákony na demokratizaci místní správy. Od roku 1946 byl korespondentem Maďarské akademie věd a profesorem práva v Szegedu. Publikoval řadu knih a statí o evropské politice, o potřebě evropské integrace a o nebezpečích nacionalismu. Roku 1950 musel přestat učit a pracoval pak jako knihovník Univerzitní knihovny v Budapešti.

Pomník I. Bibó v Budapešti

Pro maďarské povstání 1956 připravil programový text a jako člen obnovené „Petöfiho strany“ byl jmenován do vlády Imreho Nagye. Když sovětská intervence vládu 4. listopadu 1956 svrhla, zůstal jako jediný na místě a napsal důležitý manifest „Za svobodu a pravdu“^[1], kde vyzýval k nenásilnému odporu a bojkotu nového režimu Jánose Kádára. Bibó byl zastáncem maďarské neutrality po rakouském vzoru, nepodporoval však navrácení velkostatků dřívějším majitelům, ale spíše družstevní organizaci zemědělství. V květnu 1957 byl zatčen a odsouzen na doživotí, roku 1963 amnestován^[2] a do roku 1971, kdy byl penzionován, pracoval jako knihovník statistického úřadu. 1972 vyšla v Maďarsku jeho práce o paralyzování mezinárodního společenství a potřebě účinnější regulace vztahů, zejména v Evropě.

Od roku 1980 vycházely v Maďarsku jeho sebrané spisy, v Budapešti mu byl postaven pomník a pojmenována po něm střední škola.