Jean Jaurès

Jean Louis Jaurès [žán lui žorés] (3. září 1859 Castres, departement Tarn v jižní Francii – 31. července 1914 Paříž) byl francouzský filosof, historik a politik, reformní socialista a odpůrce války. Kvůli tomu byl těsně před vypuknutím první světové války zavražděn. Patří mezi zakladatele francouzské sociální demokracie.

Jean Jaurès
Rodné jméno	Auguste Marie Joseph Jean Léon Jaurès
Narození	3. září 1859 Castres
Úmrtí	31. července 1914 (ve věku 54 let) Paříž
Místo pohřbení	Chaudun (1914–1924) Pantheon (od 1924; 48°50′46″ s. š., 2°20′46″ v. d.)
Alma mater	École normale supérieure Lyceum Ludvíka Velikého Collège Sainte-Barbe
Povolání	politik, profesor, novinář, spisovatel, historik a reportér
Zaměstnavatelé	L'Humanité La Dépêche du Midi Toulouská univerzita
Ocenění	Všeobecná soutěž agrégation de philosophie
Politická strana	Francouzská sekce dělnické internacionály
Choť	Louise Bois
Příbuzní	Louis Jaurès (bratr)
Funkce	poslanec francouzského Národního shromáždění (1893–1898) prezident (Socialistická strana; 1902–1905) poslanec francouzského Národního shromáždění (1902–1914)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život a působení

Jean Jaurès (1898)

Pocházel z měšťanské republikánské rodiny a mezi jeho příbuznými byli dva admirálové. Byl skvělým studentem a v roce 1878 byl mezi přijatými na prestižní École normale supérieure první před H. Bergsonem. V roce 1881 získal učitelskou aprobaci (licenciat), učil na gymnáziu v Albi a roku 1883 se stal v Toulouse docentem filosofie. V roce 1885 byl poprvé zvolen do parlamentu jako republikán, po skončení mandátu se vrátil ke svému učitelskému povolání. Roku 1891 promoval ve filosofii latinskou prací „První kořeny německého socialismu u Luthera, Kanta, Fichta a Hegela“.^[1] Angažoval se v místní politice a roku 1892 se zastal stávkujících horníků v Carnaux, proti nimž bylo nasazeno 1500 vojáků. Vláda, která měla rozhodnout, zda majitel dolu smí propustit jejich předáka, se pod tlakem veřejnosti přiklonila také na stranu stávkujících a majitel dolů markýz de Solages se vzdal svého poslaneckého mandátu. Na jeho místo byl zvolen právě Jaurès, který se mezitím přiklonil k reformnímu socialismu.^[2]

V letech 1893-1914 byl pak (s jedním přerušením) levicovým poslancem parlamentu. Osvědčil se jako vynikající řečník a zasazoval se za revizi Dreyfusova procesu. Roku 1902 byl mezi zakladateli Francouzské socialistické strany a spolu s Aristide Briandem založil noviny L'Humanité, které redigoval a které vycházejí dodnes. 1905 patřil k zakladatelům francouzské sekce dělnické internacionály, jejímž se stal předsedou. Jako zásadní stoupenec lidských práv a svobod odmítal revoluční marxismus a dostal se tak do konfliktu s radikály. Jako přesvědčený demokrat a pacifista se stavěl proti kolonialismu a válce a naléhal na vládu, aby se snažila s Německem dohodnout. Vysloužil si tak nenávist nacionalistů a jeden z nich, student R. Villain, ho 31. července 1914 v pařížské kavárně zavraždil.^[3]

Po válce v roce 1919 porotní soud vraha osvobodil (navíc měla vdova zaplatit soudní výlohy), ale už roku 1924 byly Jaurèsovy ostatky přeneseny do Pantheonu a pod dojmem válečných útrap po něm řada francouzských měst pojmenovala ulice, stejně jako Berlín a Vídeň. Jmenují se po něm stanice metra v Paříži i v dalších městech a nadace Francouzské socialistické strany.

Dílo

Jean Jaurès (1913)

• Histoire socialiste de la Révolution francaise („Socialistické dějiny francouzské revoluce“), tři svazky, 1898-1902
• L'armée nouvelle („Nová armáda“), 1910
• Contre la guerre et la politique colonialiste („Proti válce a kolonialistické politice“)

„	Věrnost tradici znamená být věrný jejímu ohni, ne popelu.	“
— Jean Jaurès