Josef Buršík

Josef Buršík (11. září 1911, Postřekov^[2] – 30. června 2002, Northampton) byl československý generál, politický vězeň, exulant a účastník zahraničního odboje.

genmjr. Josef Buršík
Narození	11. září 1911 Postřekov Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	30. června 2002 (ve věku 90 let) Northampton Spojené království Spojené království
Místo pohřbení	Northampton
Národnost	Češi
Povolání	voják, projektant, vojenský velitel a odbojář
Ocenění	Leninův řád Hrdina Sovětského svazu Řád Milana Rastislava Štefánika Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem Řád Suvorova III. třídy Československý válečný kříž 1939
Choť	Naděžda Anastasie Pospíšilová[1]
Příbuzní	Josef Bursik (vnuk)
Podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karta s fotografií škpt. Sergeje Petrase a škpt. Josefa Buršíka. Fotografie pořízena během přehlídky v Ostravě, v roce 1945.

Životopis

Pocházel z Chodska. Později se stal důstojníkem československé armády. Přes Polsko se dostal do SSSR, kde skončil v lágru pod správou sovětské NKVD. V Buzuluku vstoupil do čs. jednotky a po absolvování poddůstojnického kurzu velel četě pod vedením kapitána Jaroše (hrdina SSSR, posmrtně). Po bojích u Sokolova absolvoval tankové učiliště a velel tankovému praporu. Jako jeden z prvních se probil do centra Kyjeva, za což byl v prosinci 1943 vyznamenán Zlatou hvězdou hrdiny Sovětského Svazu. Se svým praporem prošel peklem východní fronty až do Prahy.

Poválečné období

Po válce si léčil zranění a tuberkulózu. Byl jmenován velitelem tankové brigády v Ostravě. Pro svůj protikomunistický postoj byl v roce 1949 obviněn z velezrady a odsouzen na 10 let, ke ztrátě poloviny majetku a odebrání všech vyznamenání kromě Hrdiny Sovětského svazu. Za to, že měl „drzost“ odvolat se proti rozsudku, byl potrestán čtyřmi lety vězení navíc. Po zhoršení zdravotního stavu ve vězení Mírov uprchl z nemocnice u Olomouce, do které byl převezen.^[3]

Exil

S manželkou se mu v srpnu 1950 podařil útěk do Bavorska, ale své dvě dcery uviděl až v r. 1963. Jeho jméno, fotografie i zmínky o něm byly v Československu vymazány, jako by nikdy neexistoval. V Německu pracoval v Americkém fondu pomoci československým uprchlíkům. V roce 1955 se odstěhoval do Anglie. Napsal paměti, které publikoval v knize „Nelituj oběti“.^[4] Na protest proti okupaci ČSSR roku 1968 vrátil Sovětům svá vyznamenání. Přes chronickou tuberkulózu se dožil pádu komunismu, své rehabilitace v roce 1990 a povýšení.

Úmrtí

Když ho v prvním červencovém týdnu roku 2002 v britském Northamptonu pohřbívali, měl na sobě uniformu s hodností generálmajora a na hrudi řád Milana Rastislava Štefánika. V roce 2005 mu byl posmrtně udělen řád Bílého lva.

Nositel vyznamenání

• Československý válečný kříž 1939 – za statečnost v boji
• Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem, udělena 4krát
• Československá medaile za zásluhy I. stupně
• Pamětní medaile československé armády v zahraničí
• Řád rudé hvězdy – za statečnost v bojích u Sokolova
• Řád bratrství a jednoty (Jugoslávie) II. třídy
• Hrdina Sovětského svazu – za hrdinství při osvobozování Kyjeva
• Leninův řád – za hrdinství při osvobozování Kyjeva
• Medaile za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce 1941–1945, (SSSR)
• Řád rudé hvězdy ^[5], (SSSR)
• Řád Suvorova, II. stupeň, (SSSR)
• Sokolovská pamětní medaile ^[6]
• Řád Milana Rastislava Štefánika
• Řád Bílého lva – vojenská skupina, I. třída, za zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost (in memoriam)