Josef Lukl Hromádka

Josef Lukl Hromádka (8. června 1889 Hodslavice^[3] – 26. prosince 1969 Praha) byl český protestantský a zejména luterský, později českobratrský evangelický teolog, vysokoškolský pedagog, žák Karla Bartha a teologický interpret marxismu. Orientoval se mimo jiné na sociální problematiku.

Prof. PhDr. ThDr. Josef Lukl Hromádka
Josef Lukl Hromádka, 1951
Rodné jméno	Josef Hromádka
Narození	8. června 1889 Hodslavice Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	26. prosince 1969 (ve věku 80 let) Praha Československo Československo
Alma mater	Evangelická teologická fakulta Univerzity ve Vídni Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
Povolání	teolog, pedagog, spisovatel, vysokoškolský učitel, farář, vojenský kaplan, filozof, evangelický teolog, kulturní pracovník a redaktor
Zaměstnavatelé	Princetonský teologický seminář Českobratrská církev evangelická
Ocenění	čestný doktor Princetonské univerzity (1947) Československá cena míru (1953) Řád republiky (1954) Řád republiky (1955) Leninova mírová cena (1958)
Nábož. vyznání	Evangelická církev v Rakousku (1781–1918) (1889–1918) Českobratrská církev evangelická (1918–1969)
Choť	Naděje Luklová Hromádková (1924–1969)[1]
Děti	Alena Zikmundová[2]
Příbuzní	Vladimír Zikmund vnuk, Martin T. Zikmund vnuk
Funkce	děkan (1928–1929) děkan (1934–1935) děkan (1947–1948) děkan (1950–1966) prezident (Křesťanská mírová konference; od 1958) … více na Wikidatech
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Narodil se jako nejstarší syn zámožného luterského sedláka a měl po něm převzít rodový statek. Když otec viděl, že ho sedlačení nepřitahuje, nechal ho studovat na gymnáziu ve Valašském Meziříčí. Po maturitě (1907) studoval teologii ve Vídni, v Basileji, v Heidelbergu, v Aberdeenu a v Praze. Roku 1912 byl superintendentem Glajcarem ordinován a stal se vikářem ve Vsetíně. Roku 1917 obhájil titul doktora filosofie prací o Masarykově filosofii náboženství na Filosofické fakultě UK. Během pastorské činnosti usiloval o sjednocení české luterské a reformované církve, k němuž došlo koncem roku 1918. Roku 1920 se habilitoval na pražské Husově československé evangelické fakultě bohoslovecké (od roku 1950 Komenského evangelická bohoslovecká fakulta) a roku 1928 byl jmenován řádným profesorem systematické teologie. Angažoval se v mezinárodních křesťanských organizacích a ekumenickém hnutí. V roce 1939 uprchl před nacismem do USA, kde přednášel dialektickou teologii na Princeton Theological Seminary a po válce se vrátil zpět do vlasti.

Jeho pozice po převratu v roce 1948 vyvolala rozporné reakce, protože se stavěl proti slepému antikomunismu a zastával distancovanou kritickou solidaritu s československým státem, který ho ovšem propagandisticky využíval. Angažoval se v ekumenickém (člen Světové rady církví) a mírovém hnutí (první prezident Křesťanské mírové konference, KMK). Za tuto svou činnost byl roku 1958 oceněn Leninovou cenou míru a dalšími komunistickými řády. Invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byla pro něho i osobní tragédií, zvlášť když se ukázalo, že jeho kolegové z KMK invazi většinou podpořili.