Křídová technika

Křídová technika nebo též krejonová manýra, tužková technika (fr. Manière de crayon) je grafická technika tisku z hloubky napodobující křídovou kresbu. Původně sloužila k reprodukci křídových nebo uhlových kreseb a pastelů. V tisku z plochy se tak označuje jemná litografie provedená na kameni velmi tvrdou tužkou.^[1]

Historie

Gilles Demarteau, dle François Bouchera: Hlava starého muže

Louis-Marin Bonnet, dle François Bouchera: Portrét mladé ženy

Podle Béguina objevili techniku roku 1735 Angličané Arthur Pond a Charles Knapton, ale začal ji využívat roku 1740 až francouzský grafik Jean Charles François, původně pro reprodukci křídových kreseb. Pro metodu vícebarevného leptu z několika štočků ji přizpůsobil Louis-Marin Bonnet, který postup publikoval roku 1769 v díle Le pastel en gravure.^[2] Krejonová manýra byla oblíbená v době rokoka. Mistrem této techniky byl Gilles Demarteau (1722-1776), který reprodukoval stovky děl Bouchera a Hueta takovým způsobem, že byly téměř nerozeznatelné od původních kreseb. Další grafici reprodukovali díla Watteaua a Fragonarda. Podobně pracoval také Louis Maria Bonnet (1743-1783), který se specializoval na vícebarevné dámské portréty.^[3]

Kolem roku 1760 Thomas Gainsborough a po něm další angličtí grafici začali používat tuto techniku v kombinaci s Vernis mou. Svá díla tak tvořili také Alexandre-Gabriel Decamps a Félicien Rops.

Postup

Křídová technika se podobá tečkovací manýře, ale zachovává charakter kresebných linií, vytvořených řadami teček. Původně byla používána jako druh rytiny k přímé práci na kovové desce. Obvykle se kombinuje se suchou jehlou nebo tečkovací technikou.^[4]

Pro leptání se na desku pokrytou pevným a začazeným krytem přenese stranově obrácená kresba. Pomocí zvláštních nástrojů - ruletou (ozubené kolečko v držátku), moletou (kulička se zoubky ke změkčení obrysů), matoárem (mattoire, otočná poloviční kulička s nepravidelnými zoubky), svazkem jehel, ešopem se do krytu prorazí čáry kresby až na kov. Čáru je třeba několikrát opakovat pro dosažení správné hustoty bodů.^[5][6] Poté se deska silně zaleptá. Při vícebarevné křídové technice se používá soutisk z několika desek.^[7]

Většina grafických listů zhotovených křídovou technikou kombinuje tuto metodu s leptem a akvatintou.

Křídový lept s využitím fotomechanického přenosu kresby

Technika je založena na vlastnosti syrského asfaltu, který se působením světla stane nerozpustný v terpentýnu. Kovová deska se natře roztokem syrského asfaltu v terpentýnu a po zaschnutí se na ni kreslí litografickou křídou nebo černou retušovací tužkou při slabém umělém osvětlení. Kresbu je možno přenést také z nějakého průhledného materiálu (sklo, astralon), který se přiloží na kryt. Výhodou tohoto postupu je, že kresbu není třeba stranově převracet. Deska se pak exponuje 2-3 hodiny na slunci. Na neosvětlených místech pokrytých kresbou zůstává asfalt rozpustný a lze ho smýt tamponem namočeným v terpentýnu. Po zaprášení akvatintovým zrnem s leptá do hloubky. Zbylý světlem vytvrzený asfalt lze změkčit a smýt petrolejem. Kresba si uchovává i drobné detaily.^[8][9]