Karel Říha

Karel Říha (11. května 1923, Radkov – 13. června 2016, Kroměříž) byl český katolický kněz, jezuita a filosof. V letech 1968–1990 žil v exilu, dlouho působil v Vatikánském rozhlase a od roku 1990 na teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Roku 2001 byl emeritován, poté působil v duchovní správě na Hostýně.^[1]

Doc. PhDr. Karel Říha, SJ
Církev	římskokatolická
Zasvěcený život
Institut	jezuité
Noviciát	1946–1948
Svěcení
Kněžské svěcení	1967
Osobní údaje
Datum narození	11. května 1923
Místo narození	Radkov, Československo Československo
Datum úmrtí	13. června 2016 (ve věku 93 let)
Místo úmrtí	Kroměříž, Česko Česko
Místo pohřbení	Hostýn
Povolání	spisovatel, katolický kněz, teolog, filozof, překladatel a kněz
citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Hrob na Hostýně

Po maturitě na reálném gymnáziu ve Velkém Meziříčí studoval v letech 1943–1945 teologii v kněžském alumnátu v Brně a 1945–1946 v Římě, kde také vstoupil do jezuitského řádu. Po noviciátu na Velehradě (1946–1948) pokračoval v řádovém studiu na Filosofickém institutu v Děčíně. Od roku 1950 byl v rámci „Akce K“ (likvidace klášterů) na dva roky internován a pak pracoval jako průmyslový, zemědělský a stavební dělník.

Roku 1967 přijal kněžské svěcení a v říjnu 1968 emigroval do Rakouska. V Innsbrucku roku 1970 ukončil studium teologie a 1972 získal doktorát filosofie. Do roku 1989 působil v rakouské duchovní správě a od roku 1979 byl redaktorem vatikánského rozhlasu a vyučoval v české koleji Nepomucenum.

Roku 1990 se vrátil do Olomouce, kde vyučoval filosofii a vedl katedru filosofie a patrologie na Teologické fakultě Univerzity Palackého. 12. listopadu 1997 se habilitoval prací „Identita a relevance. Pokus o vzájemné uzásadnění ontologie a etiky“ a roku 2001 byl emeritován. V letech 2002 až 2016 působil v duchovní správě na Hostýně.

Filosofie

Říhův filosofický program se snaží smířit domnělý protiklad imanence a transcendence a ukázat, že se ve skutečnosti navzájem podmiňují. Nástroji tohoto počínání jsou pro něho jednak fenomenologie a její pojem intence, jednak personalismus a vztah Já – Ty. Vyškolen v tradiční scholastické metafyzice a inspirován „filosofií jednání“ francouzského filosofa M. Blondela se snaží překonat jak radikální subjektivismus (v kritice Vědosloví mladého J. G. Fichta), tak metafyzický realismus a intelektualismus v kritice K. Rahnera. Řečeno jazykem metafyziky rozum a vůle, poznání a chtění nestojí proti sobě a nemohou se vzájemně vyloučit, nýbrž v jednotě jednání působí chtě nechtě ruku v ruce.^[2]

Dílo

• Zrození ducha (1998)
• Identita a relevance (2002)
• Bůh vždy větší (2010)
• Hledání středu (2010) – meditativní črty, drobné vzpomínky a povídky